Živé vysílání

Nejbližší živé vysilání (odpovědi na vaše dotazy) v Klubové sekci 6.7.2025 od 20:00 do cca 21:00. Toto živé vysílání probíhá pro členy Klubu zhruba 2X v měsíci (nejčastěji na začátku a uprostřed měsíce) na webu jinypristup.cz v sekci Klub.  Více info »

Když si myslíme, že jsme něco přijali, avšak není tomu tak

Před pár dny jsem si krátce povídala s jednou paní. V rámci rozhovoru tato paní pronesla, že on člověk stejně musí věci přijmout, protože co jiného mu zbývá. Já reagovala jen stručně sdělením, že je podle mě rozdíl mezi přijmutím a přijmutím.

Došlo mi, že mnozí lidé nevědomě nejspíš zaměňují skutečné přijetí toho, co je, za násilí. Za tento podnět od dané ženy (a ona se pozná:-)) velice děkuji.

Vysvětlím tuto zmíněnou záměnu.

Říkat nebo neříkat pravdu

Před několika dny jsem byla přítomná jedné situaci, kdy se jeden z dospělých v souvislosti s určitou situací vyjádřil, že jednomu z přítomných dětí neřekne pravdu, jelikož by to bylo tomu dítěti líto, plakalo by, a že se tedy jedná o milosrdnou lež. Nevybavuji si přesně, o co se jednalo, ale bylo to něco jako vyhodit obrázek, který to dítě namalovalo nebo vyhodit roztrhanou panenku. To není však podstatné, alespoň pro mě.

Ilustrace mé maminky jako důkaz o informacích kolem nás

O tom, že vše kolem nás je jen informace, jsem už mnohokrát z různých úhlů povídala. Ovšem tentokrát bych vám ráda tímto článkem dala možnost „sáhnout si“ na jeden konkrétní důkaz o tomto.

V průběhu psaní mé knihy, jsem svoji maminku, která odmalička krásně maluje, poprosila, jestli by mi nemalovala ke knize ilustraci. Co konkrétně maminka namaluje, jsem nechala zcela na ni.

Jak najít tu svoji činnost

Když jsem se před lety vrátila k psaní a začala jen tak sama pro sebe psát různé úvahy, které mi neskutečně pomohly a stále pomáhají utříbit si poznání, ke kterému postupně přicházím, vůbec by mě nenapadlo, že za nějaký čas budu tyto články šířit.

Když jsem tyto články začala šířit, učinila jsem tak na základě velmi silného vnitřního impulzu bez domýšlení, zda a pokud tak kolika lidem se ty články budou líbit. A byla jsem překvapena, kolik z vás to oslovilo. Když jsem články začala šířit, netušila jsem, že od mnohých z vás se mi dostane takové podpory projevené různými způsoby.

Kde je ta svoboda, když jiní mohou měnit naše životy?

Naše životy ovlivňuje nejen naše myšlení, prožívání a rozhodování, ale i myšlení, prožívání a jednání našeho okolí, zejména našich blízkých. Kde je pak ta svoboda, když jiní mohou měnit naše životy?

Když to zjednoduším, jiní lidé mohou naše životy měnit navenek tím, že rozhodnutí o jejich životě se dotkne našeho života, avšak nemohou za nás rozhodnout, jak se k daným změněným životním podmínkám postavíme. Tuto moc máme jen my. Ano, můžeme být různě sváděni k tomu utápět se v sebelítosti, zlobě, křivdě nebo se cítit proviněni. Avšak to je jen naše ego.

Máme být asertivní nebo vše přijímat, jak je?

Možná někdo z vás vnímá rozpor mezi tím chovat se asertivně a tedy říkat otevřeně, co bychom rádi a neradi, a mezi přijímáním toho, co je. Alespoň ve mně to dlouhou dobu vyvolávalo rozpor a kladla jsem si často otázku, kde je v tom soulad. Sice jsem vnitřně cítila, že v tom žádný rozpor není, ale nevěděla jsem o co se opřít. Neznala jsem ten pomyslný most mezi asertivitou a přijímáním všeho jak je.

Nedávno mi k tomu pro mě něco „došlo“ a zkusím to popsat.

Jak rozpoznat informaci, která je pro nás

Začala jsem u sdílených článků uvádět informaci o tom, abyste si z nich a z jakýchkoliv jiných zdrojů, odkud informace čerpáte, vždy pro sebe brali jen to, co s vámi rezonuje. Na to se ozval jeden z vás, že když s námi něco rezonuje, je to na stejné úrovni, což nás neposouvá, a účel je se posunout blíž k sobě. Moc děkuji za tuto reakci. Uvědomila jsem si tím, že jsem použila slovo „rezonovat“, aniž bych vysvětlila, co tím mám na mysli a inspirovalo mě to se více rozepsat o tom, jak ty informace, které jsou pro nás, rozeznat z té masy informací všude kolem.

Když omezení, které jsme neměli, najednou máme

Před několika lety jsem si čím dál intenzivněji uvědomovala, že v přítomnosti jednoho z blízkých cítím bezmoc a úzkost. Tím, jak jsem tyto pocity pociťovala stále intenzivněji, postupně mi docházelo, že tyto pocity v přítomnosti této osoby jsem neměla jen tehdy, ale že tomu bylo snad vždy.

Tyto pocity úzkosti a bezmoci jsem cítila, kdykoliv jsem byla svědkem jejího jednání, u kterého jsem cítila, že daná osoba jedná ze strachu, že uhýbá od své odpovědnosti, a jinými dalšími způsoby si projevuje nelásku.