Jiný přístup

Bylo vám s nějakým kamarádem, členem rodiny, kolegou v práci tak hezky a nyní je vám přítomnost té osoby nepříjemná nebo to až nesnesitelně bolí? Když se sami sebe zeptáte, proč vás najednou ta osoba tak irituje nebo proč vás její přítomnost tak bolí, máte pocit, že víte úplně přesně, co za tím vězí. Dělá nebo udělala chybu. Nedá si říct. Nenechá si poradit. Pro jiné by se rozdala a na sebe nemyslí.

Všichni máme jak nižší, tak i vyšší vědomí. Nižší je založeno na faktu, že jsme ve fyzických tělech, které mají nějaké potřeby. Vyšší je založeno na vědomí, že jsme duše, energie lásky.

Cestou k sobě jdeme jakoby z úrovně do úrovně, kdy každá následující je jakoby vyšší, hlubší, pravdivější. Ona je pravdivější i ta pod ní, avšak jakmile se dotkneme té vyšší, dojde nám, že to pro nás již pravda tak úplně není, že je to ještě jinak, že je to ještě podrobnější, ještě hlubší, ještě širší.

Nedávno jsem se ocitla v jedné situaci, která mě hezky vymáchala v mé nelásce. Ukázala mi, jak moc jsem uzavřená vůči ostatním lidem (vůči sobě). Abych to upřesnila, ta situace mi poodhalila, jak málo jsem otevřená vůči novému oproti tomu, jak bych mohla být. A jaká velká iluze byla myslet si, že jsem otevřená. Byla jsem totiž otevřená jen do maxima toho, co jsem znala. Jak nepokorné bylo myslet si, že mé maximum, je skutečné maximum. Ta situace mi ukázala moje hranice v tomto.

Stává se vám, že víte o nějaké své „neřesti“, nějaké své „slabině“, avšak pokaždé, když vám ji někdo připomene, zmíníte, že ji má i váš sourozenec, dcera, syn či jeden z vašich rodičů? A k tomu podotknete, že to tak v rodině máte.

Jak se přitom cítíte? Cítíte úlevu? Cítíte se hned líp při pomyšlení, že to má i jiný váš blízký?

Velké léčení začíná v okamžiku, kdy ten, kterého házíte do jednoho pytle s vámi, se z té rodinné anamnézy dostává? Když se mění a vy to začínáte pozorovat, jelikož je to již zjevné.

Odpuštění se netýká jen nepříjemných (možná i dramatických) situací, které se staly nám osobně. Dosud neodpuštěnou bolest můžeme mít v sobě i ze situací, které se nás přímo v tomto životě nedotýkaly, neboť se staly rodičům, sourozencům, prarodičům, tetám, strejdům, kamarádům a jiným blízkým.

V předchozím článku jsem psala o tom, že neodpustíme-li v dětství svým rodičům a jiným lidem ve svém blízkém okolí, často my sami se v dospívání a v dospělosti stáváme aktéry daného jednání. To jednání nemusí být nutně stejné nebo podobné a na první pohled patrné, ale bude mít stejné prvky. Stejně tak, dané „chyby“ svých rodičů nemusíme aplikovat na svých dětech (nebo nejen na nich), ale i na svých partnerech a jiných lidech v okolí. Nebo, dřívější chování svých rodičů můžeme sami později aplikovat přímo na svých rodičích, ke kterým se budeme chovat podobně jako oni k nám.

Máme nekonečně mnoho možností zpracovat svá omezení (bloky). V každém životě máme mnohokrát možnost zpracovat ty bloky, které jsme si naplánovali jako učební látku pro daný studijní rok, pro daný život. A spolu s tím máme mnohokrát možnost zpracovat další omezení, která jsme nově za daného života dle své vůle nabyli.

Abychom mohli daná, třeba i hodně dávná, omezení v daném životě zpracovat, musíme je nejdříve v daném životě znovu získat nebo se s nimi alespoň setkat. Proto se mimo jiné rodíme daným rodičům, do určitých míst, za určitých okolností a v určitý čas.

Před pár dny jsem sama byla přímo aktérem jedné vyhrocené situace. Ovládly mě emoce. Ta situace byla jednou z těch, kterými je mi opakovaně zviditelňováno jedno moje velké omezení (jedna má velká neláska), které tu mám zpracovat. Avšak již několik let (od doby, co se mi zviditelňuje) se s ním potýkám. Jedná se o mé přijímání sebe jako ženy a s tím spojené přijetí ženské síly (energie), která se projevuje v bezpodmínečném pečování, vyživování, soucitné komunikaci a ve veliké trpělivosti a pochopení.

Každý z nás žije ve své vlastní realitě. Kolik lidí, tolik realit. Realita každého člověka je jak divadelní představení. Člověk, jehož je to realita, sleduje jako divák toto divadelní představení (jeho realitu).

Nedávno jsem měla s jednou slečnou individuální sezení. Všichni si pomáháme navzájem (byť často nevědomě), a tak i toto povídání s danou ženou bylo z části i povídání, které patřilo mně samotné, které jsem potřebovala slyšet i já sama. A tak při jedné mé reakci na povídání dané paní, jsem prožila efekt „aha“ a mě přišlo poznání nejen o stavu, ve kterém se ona právě nachází a proč jí tedy říkám, co říkám, ale současně informace o mém vlastním aktuálním stavu.