Jiný přístup

Čas není lineární. Čas se děje v kruhu a ty kruhy na sebe navazují rostoucí línií. Každým dokončeným cyklem (kruhem) se totiž posouváme blíže k sobě (byť se to tak vnějškově nemusí zdát). I totiž cyklus, ve kterém si prožíváme temné období, kdy vyplavávají naše velké strachy a my pod vlivem nich jednáme často neláskyplně, nás posouvá k sobě samým stejně jako cyklus, ve kterém viditelně záříme.

Nedávno jsem byla na procházce v Národním parku Podyjí, který se nachází kolem města Znojma, odkud pocházím (vřele doporučuji navštívit). Jednu lokalitu tohoto Národního parku Podyjí „Havranické vřesoviště“ obývají divocí koně, kteří byli před několika měsíci dovezeni z národního parku v anglickém Exmooru, kde žijí celoročně volně bez lidské péče.

Žena i muž v sobě mají mužský a ženský princip. Tedy, žena v sobě má i muže. Muž má v sobě i ženu.

Všichni spějeme k tomu, že oba naše principy, mužský a ženský, budou v rovnováze. Každý z nás má své tempo. Každý z nás je na té cestě jinde.

Žena je zhmotněním ženského principu, který pečuje a vyživuje směrem dovnitř. Je to síla, která podporuje, vyživuje v pozadí, za oponou. Je to síla, která udává obsah všem formám, které jsou vidět.

Čím více jsme ve vztahu otevření, tím více lásky od nás proudí do daného vztahu a tím více jej vyživujeme. Čím více jsme otevření, tím více jsme zranitelní. Zranitelnost není slabost ale síla.

Co je to za prapodivný jev, který způsobuje, že někoho vnímáme tak silného, pevného a laskavého a přitom k tomu z vnějšího zdání není žádný důvod (př. má drobnou tělesnou konstituci, je na pokraji společnosti,…)? Je to ZRANITELNOST. To je most, který nás spojuje s naší silou pečlivě zabarikádovanou uvnitř. A OTEVŘENOST je nástrojem, který nám umožňuje ten most uvidět a přejít jej.

Otevřeli jste, a ne náhodou, tento článek. Přeji krásný den.

Tentokrát bude můj příspěvek šířený k vám velmi osobní. Tedy, pro mě velmi osobní.

Když jsem pustila advokacii a začala se plně věnovat projektu Jinypristup.cz, velice se mi zúžil příjem oproti tomu, co jsem vydělávala a oproti tomu, co jde s vysokoškolským diplomem na právnické fakultě vydělávat.

Život nelze dělit na oblasti. Je tak rozdělen pouze teoreticky. Ve skutečnosti náš život je jeden komplexní celek. Když není v rovnováze jedna oblast, není (nemůže být) v rovnováze ani jakákoliv jiná. Jedna nerovnováha vytváří nerovnováhu ve všech částech života.

Uvedu příklad.

Nedávno jsem měla jedno pro mě velmi inspirující individuální sezení. Kolikrát žasnu, jak je to nádherně provázané. Jak to, na co si sotva svým životem přijdu, přijde mi potvrdit nějaká osoba, třeba i prostřednictvím individuálky. A to i jen tím, že se na to téma zeptá, že to téma vyplyne a já často reaguji svým příběhem a v průběhu toho si uvědomím: „Holka, vždyť to, co té osobě povídáš, to povídáš i sama sobě. Ano, je to přesně tak, jak povídáš, jak sis na to nedávno přišla a teď sis to jen zopakovala. Tak se podle toho už začni řídit“.

Nedávno jsem se bavila s jedním mužem. S radostí jsem mu sdělovala velikost a sílu, kterou z něho cítím a i cítění jeho jako někoho, kdo stojí v blízké budoucnosti před davem lidí a z pozice svého velkého otevřeného srdce k němu mluví. Přesněji, že někdy velmi brzo takto promlouvat bude.

Reagoval na to slovy, že on taky cítí odmala, že bude mluvit k velkému množství lidí, avšak že nejdřív tu musí uspět, aby mohl inspirovat a předávat své zkušenosti.

Vše v našem životě se děje, jak má a vždy v ten nejvhodnější čas. Vše, co se každému z nás děje, je to nejkrásnější pro nás. Třeba se to nezdá hezké a po chuti personě například se jménem Peťa Jelínková, ale ta Peťa se může spolehnout na to, že je to vždy to nejvhodnější pro vývoj a plán, který si zvolila duše, která nyní přebývá (alespoň z části) v domečku s označením Peťa Jelínková.

Život většiny z nás je jedna velká strategie, jeden velký promyšlený plán. A pokud zrovna nemáme načmáranou budoucnost, tak si vytváříme aspoň malinkaté plánky o zdánlivých banalitách. Například, plán jak se vymluvit ze setkání, na které se mi nechce, co říct, abych zaujal(a), co zatajit, abych se vyhnul(a) nepříjemnostem, o čem mlčet, abych nebyl(a) za blázna, … Proč toto všechno řešíme? Proč prostě jen nejsme, tak jak jsme?