Jiný přístup

Čím více jsme ve vztahu otevření, tím více lásky od nás proudí do daného vztahu a tím více jej vyživujeme. Čím více jsme otevření, tím více jsme zranitelní. Zranitelnost není slabost ale síla.

Co je to za prapodivný jev, který způsobuje, že někoho vnímáme tak silného, pevného a laskavého a přitom k tomu z vnějšího zdání není žádný důvod (př. má drobnou tělesnou konstituci, je na pokraji společnosti,…)? Je to ZRANITELNOST. To je most, který nás spojuje s naší silou pečlivě zabarikádovanou uvnitř. A OTEVŘENOST je nástrojem, který nám umožňuje ten most uvidět a přejít jej.

Otevřeli jste, a ne náhodou, tento článek. Přeji krásný den.

Tentokrát bude můj příspěvek šířený k vám velmi osobní. Tedy, pro mě velmi osobní.

Když jsem pustila advokacii a začala se plně věnovat projektu Jinypristup.cz, velice se mi zúžil příjem oproti tomu, co jsem vydělávala a oproti tomu, co jde s vysokoškolským diplomem na právnické fakultě vydělávat.

Život nelze dělit na oblasti. Je tak rozdělen pouze teoreticky. Ve skutečnosti náš život je jeden komplexní celek. Když není v rovnováze jedna oblast, není (nemůže být) v rovnováze ani jakákoliv jiná. Jedna nerovnováha vytváří nerovnováhu ve všech částech života.

Uvedu příklad.

Nedávno jsem měla jedno pro mě velmi inspirující individuální sezení. Kolikrát žasnu, jak je to nádherně provázané. Jak to, na co si sotva svým životem přijdu, přijde mi potvrdit nějaká osoba, třeba i prostřednictvím individuálky. A to i jen tím, že se na to téma zeptá, že to téma vyplyne a já často reaguji svým příběhem a v průběhu toho si uvědomím: „Holka, vždyť to, co té osobě povídáš, to povídáš i sama sobě. Ano, je to přesně tak, jak povídáš, jak sis na to nedávno přišla a teď sis to jen zopakovala. Tak se podle toho už začni řídit“.

Nedávno jsem se bavila s jedním mužem. S radostí jsem mu sdělovala velikost a sílu, kterou z něho cítím a i cítění jeho jako někoho, kdo stojí v blízké budoucnosti před davem lidí a z pozice svého velkého otevřeného srdce k němu mluví. Přesněji, že někdy velmi brzo takto promlouvat bude.

Reagoval na to slovy, že on taky cítí odmala, že bude mluvit k velkému množství lidí, avšak že nejdřív tu musí uspět, aby mohl inspirovat a předávat své zkušenosti.

Vše v našem životě se děje, jak má a vždy v ten nejvhodnější čas. Vše, co se každému z nás děje, je to nejkrásnější pro nás. Třeba se to nezdá hezké a po chuti personě například se jménem Peťa Jelínková, ale ta Peťa se může spolehnout na to, že je to vždy to nejvhodnější pro vývoj a plán, který si zvolila duše, která nyní přebývá (alespoň z části) v domečku s označením Peťa Jelínková.

Život většiny z nás je jedna velká strategie, jeden velký promyšlený plán. A pokud zrovna nemáme načmáranou budoucnost, tak si vytváříme aspoň malinkaté plánky o zdánlivých banalitách. Například, plán jak se vymluvit ze setkání, na které se mi nechce, co říct, abych zaujal(a), co zatajit, abych se vyhnul(a) nepříjemnostem, o čem mlčet, abych nebyl(a) za blázna, … Proč toto všechno řešíme? Proč prostě jen nejsme, tak jak jsme?

Vše, o čem píši v článcích, je mé prožívání, má vlastní zkušenost. A to buď aktuální, nebo z nedávné nebo i hodně dávné doby. Pamatujte, že nic z toho, o čem píši, není dogma, není pravda. Je to „pouze“ moje pravda, kterou v daný čas jako pravdu cítím. Vy máte svoji aktuální pravdu, své životy. Sdílím s vámi svůj život, svůj vývoj, sdílím s vámi sebe, protože cítím, že je to teď pro tento čas mé poslání tu, že to má někomu pomoci. Avšak, má pomoc k vám není o tom, že mé psaní se pro vás stane závislostí a nepostradatelnou berličkou na vaší cestě.

Nedávno jsem od jednoho z vás (muže) dostala přes chat velmi zajímavý dotaz. Daný muž dlouhá léta pomáhal jako léčitel, pomáhal jiným lidem harmonizovat energii, čakry atd. a svěřil se mi, že od zhruba roku 2012 cítí, že tato činnost jakoby je čím dál méně potřeba, jakoby lidé byli tomuto způsobu terapie čím dál méně nakloněni, jakoby byli méně duchovní. Psal, že jakoby jeho pohár inspirace, naplnění a smyslu v tom, co dělá, začal vyhasínat.

Mám ve své blízkosti malou holčičku, která mě už před mnoha měsíci inspirovala k sepsání toho článku. Ten konečný impuls, který mě popohnal k akci (napsat tento článek) bylo nedávné individuální sezení s jednou ženou, která se jen tak mimochodem zeptala na svoji malou dceru. Jednalo se o podobný „problém“. Nejspíš těchto dětí kolem nás přibývá (díky Bohu) a ačkoliv je jejich příchod na Zemi neskutečným darem pro rodiče, jejich okolí a celou planetu, na tyto děti je často z pohledu společnosti nahlíženo zcela jinak.