Jiný přístup

Není pomoc jako pomoc. Jde o záměr. Jde o vnitřní pohnutku, která způsobila, že jinému chceme pomoci. Je čistá nebo zastřená egem? Tedy, vychází z lásky nebo ze strachu?

Je v tom ohromný rozdíl. Když se snažíme jiným pomoci, podporovat je z přesvědčení, že oni nás potřebují, nebo že bez nás by se neobešli, pomáháme pro získání pocitu, že jsme dobří, nepostradatelní. Máme totiž strach z odmítnutí, z toho, aby nás měl někdo rád, aby nás přijal. Možná máme i strach, že ztratíme své pole působnosti, kde máme pocit, že se jedině můžeme projevit, kde za něco stojíme.

Mám sen, že se budeme všichni vzájemně podporovat. To, co nám přináší radost, pohlazení a podporu, to budeme vyživovat a starat se o to, a to bez ohledu, zda si to poskytujeme sami nebo nám tato radost přichází prostřednictvím jiného. Ne, není to utopie! Je to jen otázka volby a začíná to u každého z nás.

Jak začala ta otročina s penězi, která vygradovala tak, že bez peněz se člověk ani nenapije, ani nenají a nemá ani kde se schovat před deštěm a mrazem nebo horkým sluncem?

Nedávno jsem psala o tom, že veškerá poznání (veškeré pravdy), ke kterým v průběhu života docházíme, nám mají posloužit, podpořit nás pro další kroky na naší cestě. Psala jsem i o tom, že v první fázi nám tato nově získaná poznání pomáhají právě v tom, abychom učinili volby (které máme učinit) a že v druhé fázi, až splnila tento účel, pro nás jsou výzvou, kterou máme překonat. V druhé fázi jsou naše pravdy (naše poznání) již naším omezením a nás vše kolem všemožně tlačí k tomu toto omezení překonat.

Čas není lineární. Čas se děje v kruhu a ty kruhy na sebe navazují rostoucí línií. Každým dokončeným cyklem (kruhem) se totiž posouváme blíže k sobě (byť se to tak vnějškově nemusí zdát). I totiž cyklus, ve kterém si prožíváme temné období, kdy vyplavávají naše velké strachy a my pod vlivem nich jednáme často neláskyplně, nás posouvá k sobě samým stejně jako cyklus, ve kterém viditelně záříme.

Nedávno jsem byla na procházce v Národním parku Podyjí, který se nachází kolem města Znojma, odkud pocházím (vřele doporučuji navštívit). Jednu lokalitu tohoto Národního parku Podyjí „Havranické vřesoviště“ obývají divocí koně, kteří byli před několika měsíci dovezeni z národního parku v anglickém Exmooru, kde žijí celoročně volně bez lidské péče.

Žena i muž v sobě mají mužský a ženský princip. Tedy, žena v sobě má i muže. Muž má v sobě i ženu.

Všichni spějeme k tomu, že oba naše principy, mužský a ženský, budou v rovnováze. Každý z nás má své tempo. Každý z nás je na té cestě jinde.

Žena je zhmotněním ženského principu, který pečuje a vyživuje směrem dovnitř. Je to síla, která podporuje, vyživuje v pozadí, za oponou. Je to síla, která udává obsah všem formám, které jsou vidět.

Čím více jsme ve vztahu otevření, tím více lásky od nás proudí do daného vztahu a tím více jej vyživujeme. Čím více jsme otevření, tím více jsme zranitelní. Zranitelnost není slabost ale síla.

Co je to za prapodivný jev, který způsobuje, že někoho vnímáme tak silného, pevného a laskavého a přitom k tomu z vnějšího zdání není žádný důvod (př. má drobnou tělesnou konstituci, je na pokraji společnosti,…)? Je to ZRANITELNOST. To je most, který nás spojuje s naší silou pečlivě zabarikádovanou uvnitř. A OTEVŘENOST je nástrojem, který nám umožňuje ten most uvidět a přejít jej.

Otevřeli jste, a ne náhodou, tento článek. Přeji krásný den.

Tentokrát bude můj příspěvek šířený k vám velmi osobní. Tedy, pro mě velmi osobní.

Když jsem pustila advokacii a začala se plně věnovat projektu Jinypristup.cz, velice se mi zúžil příjem oproti tomu, co jsem vydělávala a oproti tomu, co jde s vysokoškolským diplomem na právnické fakultě vydělávat.

Život nelze dělit na oblasti. Je tak rozdělen pouze teoreticky. Ve skutečnosti náš život je jeden komplexní celek. Když není v rovnováze jedna oblast, není (nemůže být) v rovnováze ani jakákoliv jiná. Jedna nerovnováha vytváří nerovnováhu ve všech částech života.

Uvedu příklad.

Nedávno jsem měla jedno pro mě velmi inspirující individuální sezení. Kolikrát žasnu, jak je to nádherně provázané. Jak to, na co si sotva svým životem přijdu, přijde mi potvrdit nějaká osoba, třeba i prostřednictvím individuálky. A to i jen tím, že se na to téma zeptá, že to téma vyplyne a já často reaguji svým příběhem a v průběhu toho si uvědomím: „Holka, vždyť to, co té osobě povídáš, to povídáš i sama sobě. Ano, je to přesně tak, jak povídáš, jak sis na to nedávno přišla a teď sis to jen zopakovala. Tak se podle toho už začni řídit“.