Jiný přístup

Před několika dny se mi znovu vybavila jedna vzpomínka. Když jsem byla advokátní koncipient, pracovala jsem v kanceláři, kde administrativu dělala jedna starší paní. Znáte to, když někoho potkáte, a už od první chvíle je vám nepříjemný nebo naopak, máte pocit, že vy jemu?

Nedávno jsem si uvědomila jednu věc. Můj život posledních několik měsíců jakoby splýval. Jakoby se různé oblasti mého života slily v jedno. Aniž bych jakkoliv do něčeho tlačila, věci se sami skládají,

„Když cítíme potřebu vzlétnout z větve, na které právě stojíme, musíme se před tím pustit té větve a po určitou chvíli padat, abychom objevili, že máme křídla“

Držíte si odstup, aby si na vás zaměstnanci nebo kolegové moc nedovolovali? V partnerském vztahu si necháváte zadní vrátka nebo nechcete nic moc sdílet? K cizím lidem, kteří vám vstupují do života, máte odstup nebo je vnímáte jako vetřelce?

Něco chceme, a neustále na to myslíme a toužíme po tom. Přemýšlíme, jak to udělat, abychom dostali to, co chceme, nebo častěji, vymýšlíme nejrůznější důvody, proč se to nepovede. Nevědomě pak přesně toto vytváříme.

Něco jste si vysnili, něco jste si naplánovali nebo představovali, a ono se to neplní a drhne? Z toho všeho začínáte nabývat dojmu, že nemáte právo být šťastní, že se sny neplní, a že nikdy nedostanete to, co chcete? Sny se vždy plní! Jenže, funguje to jinak.

Stalo se vám někdy, že jste se dostali s někým do konfliktu a on byl ve vašich očích ten, kdo vás urazil, ponížil, zradil nebo využil? Bylo to pro vás skutečné? Prožívali jste to a prostřednictvím emocí cítili na svém těle? A co ten druhý v té situaci? Necítil se i on podveden, oklamán, zrazen či ponížen? A nebylo to i pro něj skutečné?

Taky jste se někdy rozhodli pro nějakou činnost a následně vás pronásledovala samá nepříjemnost, obstrukce a komplikace? Proč se to tak děje? Proč nás najednou stresuje něco, co jsme tolik chtěli? Proč se činnost, kterou jsme chtěli tolik dělat, pro nás najednou stává zdrojem těžkostí a komplikací?
Předně, nejde ani tak o ty těžkosti jako o to, že to jako těžkosti vnímáme.

Něco se přihodí, co ovlivní náš dosavadní život, a my se kvůli tomu zlobíme? Nebo sami pod tlakem okolností učiníme rozhodnutí, co zasáhne náš život, my se avšak litujeme a nechápeme, proč se taková nespravedlnost děje právě nám?
Neděje se žádná nespravedlnost!

Něco nám nevyhovuje, nelíbí se nám a čekáme, že to bude lepší, že se to vyřeší, změní. A tak čekáme a v mezidobí si mnohdy stěžujeme, litujeme se a obviňujeme sebe nebo jiné. Omyl. Samo se to nezlepší, a ani nevyřeší.