Nejbližší živé vysilání (odpovědi na vaše dotazy) v Klubové sekci 6.7.2025 od 20:00 do cca 21:00. Toto živé vysílání probíhá pro členy Klubu zhruba 2X v měsíci (nejčastěji na začátku a uprostřed měsíce) na webu jinypristup.cz v sekci Klub. Více info »
Vznikne nějaká pro nás nepříjemná situace a my nahlas či v tichu pro sebe si povíme, že nechápeme, proč zrovna nám se to děje, vždyť my jsme tak ke všem ohleduplní, tak přející, tak slušní lidé.
A to je ten háček!
Pokud jsme nedávno nebo hodně dávno prožili nějakou bolest (je jedno, jestli si ji uvědomujeme nebo ne), kterou jsme dosud sobě nebo jiným skutečně neodpustili, při různých situacích nebo při kontaktu s určitými lidmi, kteří nám byť nevědomě připomínají tuto naši starou bolest, cítíme různé nepříjemné emoce od vzteku, zloby, až po nenávist.
Roky jsem měla přání, něco jsem moc chtěla, po něčem jsem moc toužila, najednou však to přání zešedlo, ta touha pomalu vyhasla. Ocitla jsem se jakoby v prázdnu, kde není nic. V tom stavu prázdna jsem netušila, co chci, po čem toužím a co bych si přála. Respektive, připadalo mi, že nechci nic, na nic nemám chuť a jsem všeho „přejedená“. Pokud se takto nyní cítíte, ze své opakované vlastní zkušenosti mohu říct, že je důvod k velké oslavě a nikoliv k depresím a pocitům smutku.
Znáte někoho, kdo zažil něco hodně nepříjemného, kdo měl hodně těžké období v životě, a neustále nebo alespoň často o tom mluví? Nebo sami využijete každé příležitosti, abyste světu, nebo minimálně někomu druhému sdělili, jak jste to měli nebo máte těžké?
Znám jednoho člověka, který často povídá o tom, jak měl hrozného partnera, jaké měl s ním trápení. Ta osoba využije skoro každou sebemenší příležitost, aby navázala na svůj život před lety a všem přítomným připomněla, co si zkusila.
Před nedávnem jsem obdržela jeden dotaz. Dotyčná osoba se mě ptala, zda je šance, že by mohl její vztah s partnerem fungovat a byli oba šťastní. Při odpovídání jsem si uvědomila, že má odpověď by mohla v něčem pomoci i dalším z vás, kteří se ocitáte ve vztahových zmatcích nebo prožíváte nedostatek partnerské lásky.
A tak vám moji odpověď trochu poupravenou posílám.
Nedávno jsem velice intenzivně prožívala jednu situaci, která ještě stále probíhá. Po mnoha měsících jsem opět pocítila intenzivní strachy a úzkost. Možná kdybyste věděli, o co se jedná, pousmáli byste se a prohodili dovětek, že to není žádné drama, že není důvod pociťovat strach či úzkost. A to je právě ono. Každý z nás své bolesti pociťuje na jiných místech, na jiných situacích. Je tomu tak, jelikož každý z nás má své bloky, svá emocionální zranění jinde.
Před pár dny jsem měla přes telefon rozhovor s jednou mi blízkou osobou. Po telefonátu jsem nemohla ten rozhovor pustit z hlavy. Pořád dokola jsem si připomínala, jak mě při tom rozhovoru ta osoba chytala za slovo, jak mě zase jako vždy stavěla do toho černějšího světla.
Já ani zdaleka nejsem u sebe a vyvíjím se. Taky cítím občas nepříjemné emoce jako beznaděj, zlobu a vztek. Děje se to nikoliv u běžných každodenních věcí, tak jak tomu u mě mnohdy bylo dřív, ale u nečekaných zvratových situací. U spousty lidí a u mnohých situací už tyto nepříjemné emoce, které jsem dřív cítila, necítím, a namísto toho mám uvnitř sebe klid, avšak stále ještě se mi znovu a znovu v mém životě vyskytují situace, které nemám dořešené (kde mám bloky), a kde tedy cítím tyto pro mnohé z nás nepříjemné emoce.
Nedávno jsem vedla rozhovor s jednou mi velice blízkou osobou. V rámci rozhovoru jsem povídala o své představě k dané věci, o tom, jak danou věc vnímám a o tom, co bych si přála. Reakce toho druhého byla velice emotivní. Připodobnila bych to ke stavu, jako když k balvanům na zádech, které ten dotyčný nosil, přibyl mým sdělením ještě další. Nebylo to poprvé. Je to téměř vždy, kdykoliv s danou osobou něco řeším.
Kolik z nás se bojí změn, všeho nového a jiného? Kolik z nás stojí na místě a čeká, že nás něco donutí udělat krok? Kolik z nás se bojí usmát se na cizího kolemjdoucího? Zkrátka, kolik z nás se bojí žít?!
Život není stojatý rybník, kde po nějaké době známe každý kámen, ale tekoucí řeka plná kamenů a popadaných větví, která se neustále mění. Není řeka krásná právě tím, jak je na každém metru jiná a že se s přibývajícím časem neustále mění? Takový je i náš život. Tak proč mnozí z nás tu krásu na tom našem životě nevidíme? Bojíme se.