Jiný přístup

V předchozím článku jsem psala o tom, že neodpustíme-li v dětství svým rodičům a jiným lidem ve svém blízkém okolí, často my sami se v dospívání a v dospělosti stáváme aktéry daného jednání. To jednání nemusí být nutně stejné nebo podobné a na první pohled patrné, ale bude mít stejné prvky. Stejně tak, dané „chyby“ svých rodičů nemusíme aplikovat na svých dětech (nebo nejen na nich), ale i na svých partnerech a jiných lidech v okolí. Nebo, dřívější chování svých rodičů můžeme sami později aplikovat přímo na svých rodičích, ke kterým se budeme chovat podobně jako oni k nám.

Máme nekonečně mnoho možností zpracovat svá omezení (bloky). V každém životě máme mnohokrát možnost zpracovat ty bloky, které jsme si naplánovali jako učební látku pro daný studijní rok, pro daný život. A spolu s tím máme mnohokrát možnost zpracovat další omezení, která jsme nově za daného života dle své vůle nabyli.

Abychom mohli daná, třeba i hodně dávná, omezení v daném životě zpracovat, musíme je nejdříve v daném životě znovu získat nebo se s nimi alespoň setkat. Proto se mimo jiné rodíme daným rodičům, do určitých míst, za určitých okolností a v určitý čas.

Před pár dny jsem sama byla přímo aktérem jedné vyhrocené situace. Ovládly mě emoce. Ta situace byla jednou z těch, kterými je mi opakovaně zviditelňováno jedno moje velké omezení (jedna má velká neláska), které tu mám zpracovat. Avšak již několik let (od doby, co se mi zviditelňuje) se s ním potýkám. Jedná se o mé přijímání sebe jako ženy a s tím spojené přijetí ženské síly (energie), která se projevuje v bezpodmínečném pečování, vyživování, soucitné komunikaci a ve veliké trpělivosti a pochopení.

Každý z nás žije ve své vlastní realitě. Kolik lidí, tolik realit. Realita každého člověka je jak divadelní představení. Člověk, jehož je to realita, sleduje jako divák toto divadelní představení (jeho realitu).

Nedávno jsem měla s jednou slečnou individuální sezení. Všichni si pomáháme navzájem (byť často nevědomě), a tak i toto povídání s danou ženou bylo z části i povídání, které patřilo mně samotné, které jsem potřebovala slyšet i já sama. A tak při jedné mé reakci na povídání dané paní, jsem prožila efekt „aha“ a mě přišlo poznání nejen o stavu, ve kterém se ona právě nachází a proč jí tedy říkám, co říkám, ale současně informace o mém vlastním aktuálním stavu.

V minulém článku jsem psala o informacích o naší cestě, které jsou všude kolem nás. Na email, který mě inspiroval k sepsání článku, jsem si nevzpomněla po mnoha měsících náhodou. Nic se v našem životě neděje jen tak náhodou. Vše má svůj hlubší řád, byť pro někoho možná zatím neviditelný.

Na ten email jsem si vzpomněla v době, kdy jsem ležela s teplotou v posteli a v době, kdy jsem jej psala, jsem už nemohla ani mluvit. Pár dní jsem úplně ztratila hlas. A ještě ani dnes se mi můj hlas plně nevrátil.

Proč o tom píšu?

Děkuji mnohokrát všem za krásné emaily, které mi píšete, za reakce pod články a za finanční podporu či jiné dary. Podporujete mě tak v této mé práci, která mě nesmírně baví, a za to jsem vám velice vděčná. Je to již delší čas, co mi od jednoho z vás přišel moc hezký email, který mě naplnil neuvěřitelně krásným pocitem vděčnosti za to, že mám tu čest pro vás psát a prostřednictvím psaní z mé cesty za svobodou některým z vás pomoci si sami pro sebe něco uvědomit.

Nedávno mi psal jeden z vás. Dělá si starosti se svým mladším dítětem, které dle jeho slov neví, co chce, je odmalička nespokojený, nešťastný, nenaplněný. Jeho starší sourozenec je prý pravý opak, neboť je odmala šťastné dítě, které vždy ví, co chce a vždy toho dosáhne.

Přišlo mi, že se mám o část odpovědi podělit i s vámi ostatními.

V dopise se píše, že starší syn ví, co chce, že se cítí snad i naplněný, šťastný, že smysluplně využívá čas tím, co jej baví, a že mladší ne. Co když je všechno ve skutečnosti úplně jinak? Co když je to jinak, než jak se to jeví navenek?

Nedávno se mi do ruky dostal jeden článek, ve kterém se zdůvodňuje, proč by měli rodiče a předně maminky individuálně přistupovat k potřebám svých dětí, neporovnávat je s jejich sourozenci či jinými dětmi v okolí. Pozornost byla v článku soustředěna zejména na otázku, zda nechávat plačící děti v postýlkách s tím, že je čas jít spát a že se musí nechat „vyřvat“ a pak je to přejde a zvyknou si samy usínat anebo nikoliv.

Všichni chceme žít v harmonii, mít v sobě vnitřní klid a radost. Mnozí z nás čekáme, že ta zmíněná harmonie, vnitřní klid a radost přijde, až pomine nebo naopak do našeho života přijde to či ono. Někteří si možná myslí, že čím je člověk blíže sobě, tím méně „nepříjemných“ věcí se mu děje a snáze si tak udrží vnitřní klid a radost.