Jiný přístup

Nedávno jsem se bavila s jedním mužem. S radostí jsem mu sdělovala velikost a sílu, kterou z něho cítím a i cítění jeho jako někoho, kdo stojí v blízké budoucnosti před davem lidí a z pozice svého velkého otevřeného srdce k němu mluví. Přesněji, že někdy velmi brzo takto promlouvat bude.

Reagoval na to slovy, že on taky cítí odmala, že bude mluvit k velkému množství lidí, avšak že nejdřív tu musí uspět, aby mohl inspirovat a předávat své zkušenosti.

Vše v našem životě se děje, jak má a vždy v ten nejvhodnější čas. Vše, co se každému z nás děje, je to nejkrásnější pro nás. Třeba se to nezdá hezké a po chuti personě například se jménem Peťa Jelínková, ale ta Peťa se může spolehnout na to, že je to vždy to nejvhodnější pro vývoj a plán, který si zvolila duše, která nyní přebývá (alespoň z části) v domečku s označením Peťa Jelínková.

Život většiny z nás je jedna velká strategie, jeden velký promyšlený plán. A pokud zrovna nemáme načmáranou budoucnost, tak si vytváříme aspoň malinkaté plánky o zdánlivých banalitách. Například, plán jak se vymluvit ze setkání, na které se mi nechce, co říct, abych zaujal(a), co zatajit, abych se vyhnul(a) nepříjemnostem, o čem mlčet, abych nebyl(a) za blázna, … Proč toto všechno řešíme? Proč prostě jen nejsme, tak jak jsme?

Vše, o čem píši v článcích, je mé prožívání, má vlastní zkušenost. A to buď aktuální, nebo z nedávné nebo i hodně dávné doby. Pamatujte, že nic z toho, o čem píši, není dogma, není pravda. Je to „pouze“ moje pravda, kterou v daný čas jako pravdu cítím. Vy máte svoji aktuální pravdu, své životy. Sdílím s vámi svůj život, svůj vývoj, sdílím s vámi sebe, protože cítím, že je to teď pro tento čas mé poslání tu, že to má někomu pomoci. Avšak, má pomoc k vám není o tom, že mé psaní se pro vás stane závislostí a nepostradatelnou berličkou na vaší cestě.

Nedávno jsem od jednoho z vás (muže) dostala přes chat velmi zajímavý dotaz. Daný muž dlouhá léta pomáhal jako léčitel, pomáhal jiným lidem harmonizovat energii, čakry atd. a svěřil se mi, že od zhruba roku 2012 cítí, že tato činnost jakoby je čím dál méně potřeba, jakoby lidé byli tomuto způsobu terapie čím dál méně nakloněni, jakoby byli méně duchovní. Psal, že jakoby jeho pohár inspirace, naplnění a smyslu v tom, co dělá, začal vyhasínat.

Mám ve své blízkosti malou holčičku, která mě už před mnoha měsíci inspirovala k sepsání toho článku. Ten konečný impuls, který mě popohnal k akci (napsat tento článek) bylo nedávné individuální sezení s jednou ženou, která se jen tak mimochodem zeptala na svoji malou dceru. Jednalo se o podobný „problém“. Nejspíš těchto dětí kolem nás přibývá (díky Bohu) a ačkoliv je jejich příchod na Zemi neskutečným darem pro rodiče, jejich okolí a celou planetu, na tyto děti je často z pohledu společnosti nahlíženo zcela jinak.

Všichni jsme jen láska, nic jiného. Když jsme všichni láska, pak, když někomu nejsme schopni dát lásku (nesoudit ho, nekritizovat, otevřít se mu, svobodně si vymezovat hranice, dát svobodu, oddat se, pochopit ho, zřít ho, ...), pak ve skutečnosti to není o něm. Není nic špatného na vztahu, kde jsme jak v kleštích, kde se cítíme nesvobodní, nenaplnění, neradostní, znudění, bez vášně a touhy. Není nic špatně na partnerovi, se kterým v takovém vztahu jsme.

Když se setkáte, pocítíte něco jako „návrat domů“. V průběhu setkání vašim tělem prochází velice hustá nepopsatelně krásná energie. Pohled do očí vás krásně bolí a jako magnet vcucne do jakéhosi neomezeného prostoru, ze kterého najednou vidíte všechny zkoušky, radost a žal toho druhého. Současně si uvědomujete, že to všechno znáte, že jsou to i vaše radosti a vaše bolesti. Po celou dobu setkání cítíte maximální (to je slabé slovo) důvěru a oddanost, vedle které, to, co jste nazývali dříve oddaností, najednou zjišťujete, že byla jen závislost.

Před pár dny jsem se setkala s jednou osobou. Toto setkání mně opětovně potvrdilo, jak jsme pro sebe všichni žáky i učiteli současně. A jak je náš život jedinečný a krásný i tím, jak zde potkáváme mnoho z našich blízkých (třeba i hodně dávných). A jaké požehnání je, pokud to jsme již schopni cítit (vědět) právě při těchto našich znovu setkáních, třeba i po velmi dlouhé době.

Tak jak naše omezení (naše bloky) mají mnoho úrovní a po zpracování jednoho se odkryje omezení ještě hlubší a bolestivější, které rovněž čeká na zpracování, tak i my sami máme mnoho rovin. Naše omezení jsou naše úrovně. Čím k hlubším omezením se dostaneme (čím větším omezením čelíme), tím hlouběji jsme zabředli do sebe (tím blíže jsme sobě).