Jiný přístup

Před několika dny jsem byla přítomná jedné situaci, kdy se jeden z dospělých v souvislosti s určitou situací vyjádřil, že jednomu z přítomných dětí neřekne pravdu, jelikož by to bylo tomu dítěti líto, plakalo by, a že se tedy jedná o milosrdnou lež. Nevybavuji si přesně, o co se jednalo, ale bylo to něco jako vyhodit obrázek, který to dítě namalovalo nebo vyhodit roztrhanou panenku. To není však podstatné, alespoň pro mě.

O tom, že vše kolem nás je jen informace, jsem už mnohokrát z různých úhlů povídala. Ovšem tentokrát bych vám ráda tímto článkem dala možnost „sáhnout si“ na jeden konkrétní důkaz o tomto.

V průběhu psaní mé knihy, jsem svoji maminku, která odmalička krásně maluje, poprosila, jestli by mi nemalovala ke knize ilustraci. Co konkrétně maminka namaluje, jsem nechala zcela na ni.

Když jsem se před lety vrátila k psaní a začala jen tak sama pro sebe psát různé úvahy, které mi neskutečně pomohly a stále pomáhají utříbit si poznání, ke kterému postupně přicházím, vůbec by mě nenapadlo, že za nějaký čas budu tyto články šířit.

Když jsem tyto články začala šířit, učinila jsem tak na základě velmi silného vnitřního impulzu bez domýšlení, zda a pokud tak kolika lidem se ty články budou líbit. A byla jsem překvapena, kolik z vás to oslovilo. Když jsem články začala šířit, netušila jsem, že od mnohých z vás se mi dostane takové podpory projevené různými způsoby.

Naše životy ovlivňuje nejen naše myšlení, prožívání a rozhodování, ale i myšlení, prožívání a jednání našeho okolí, zejména našich blízkých. Kde je pak ta svoboda, když jiní mohou měnit naše životy?

Když to zjednoduším, jiní lidé mohou naše životy měnit navenek tím, že rozhodnutí o jejich životě se dotkne našeho života, avšak nemohou za nás rozhodnout, jak se k daným změněným životním podmínkám postavíme. Tuto moc máme jen my. Ano, můžeme být různě sváděni k tomu utápět se v sebelítosti, zlobě, křivdě nebo se cítit proviněni. Avšak to je jen naše ego.

„Dělat věci, jak nejlépe umím“. Možná je to věta, kterou slýcháte či se dočítáte často. Všichni víme, že ji rozumíme, avšak když dojde na realizaci tady ve hmotném světě, najednou nevíme, zda děláme věci, jak nejlépe umíme.

Možná někdo z vás vnímá rozpor mezi tím chovat se asertivně a tedy říkat otevřeně, co bychom rádi a neradi, a mezi přijímáním toho, co je. Alespoň ve mně to dlouhou dobu vyvolávalo rozpor a kladla jsem si často otázku, kde je v tom soulad. Sice jsem vnitřně cítila, že v tom žádný rozpor není, ale nevěděla jsem o co se opřít. Neznala jsem ten pomyslný most mezi asertivitou a přijímáním všeho jak je.

Nedávno mi k tomu pro mě něco „došlo“ a zkusím to popsat.

Začala jsem u sdílených článků uvádět informaci o tom, abyste si z nich a z jakýchkoliv jiných zdrojů, odkud informace čerpáte, vždy pro sebe brali jen to, co s vámi rezonuje. Na to se ozval jeden z vás, že když s námi něco rezonuje, je to na stejné úrovni, což nás neposouvá, a účel je se posunout blíž k sobě. Moc děkuji za tuto reakci. Uvědomila jsem si tím, že jsem použila slovo „rezonovat“, aniž bych vysvětlila, co tím mám na mysli a inspirovalo mě to se více rozepsat o tom, jak ty informace, které jsou pro nás, rozeznat z té masy informací všude kolem.

Před několika lety jsem si čím dál intenzivněji uvědomovala, že v přítomnosti jednoho z blízkých cítím bezmoc a úzkost. Tím, jak jsem tyto pocity pociťovala stále intenzivněji, postupně mi docházelo, že tyto pocity v přítomnosti této osoby jsem neměla jen tehdy, ale že tomu bylo snad vždy.

Tyto pocity úzkosti a bezmoci jsem cítila, kdykoliv jsem byla svědkem jejího jednání, u kterého jsem cítila, že daná osoba jedná ze strachu, že uhýbá od své odpovědnosti, a jinými dalšími způsoby si projevuje nelásku.

Před nějakou dobou mi psal jeden z vás, že za poslední rok udělal velký pokrok směrem k sobě, a že teď se postupně zbavuje toho, co na něho jeho rodiče svoji výchovou nabalili. V dopise se rozepsal, že si teď vzpomíná, že jako malý se chtěl svobodně projevovat, ale že až teď zpětně si uvědomuje, jak ho vždy v tomto jeho projevu zastavili, a že téměř zapomněl, jak se chce on sám projevit a teď po mnoha letech si těžce rozpomíná. Z dopisu byla cítit veliká neúcta, kterou chová ke svým rodičům, možná i zloba na to, že jej zpracovali k obrazu svému.

V tomto článku se s vámi chci podělit o jedno mé poznání, které se mi nedávno hodně viditelně potvrdilo.