Jiný přístup

Nedávno se mi do ruky dostal jeden článek, ve kterém se zdůvodňuje, proč by měli rodiče a předně maminky individuálně přistupovat k potřebám svých dětí, neporovnávat je s jejich sourozenci či jinými dětmi v okolí. Pozornost byla v článku soustředěna zejména na otázku, zda nechávat plačící děti v postýlkách s tím, že je čas jít spát a že se musí nechat „vyřvat“ a pak je to přejde a zvyknou si samy usínat anebo nikoliv.

Všichni chceme žít v harmonii, mít v sobě vnitřní klid a radost. Mnozí z nás čekáme, že ta zmíněná harmonie, vnitřní klid a radost přijde, až pomine nebo naopak do našeho života přijde to či ono. Někteří si možná myslí, že čím je člověk blíže sobě, tím méně „nepříjemných“ věcí se mu děje a snáze si tak udrží vnitřní klid a radost.

Někdo něco poznamená, něco nám nebo jinému poví, nějak zareaguje, nějak se zatváří. Nás se to dotkne. Ve svém těle najednou cítíme nejrůznější emoce od vzteku, zloby, sebelítosti a jiné.  My často zareagujeme v souladu s tím, co v nás reakce dotyčného vyvolala, na místo, abychom reagovali na to, co dotčený daným chtěl skutečně říct nebo co ve skutečnosti na sebe danou reakcí prozradil (reagujeme na iluzi namísto skutečnosti).

Jak to v tento čas bývá, vystojíme mnohdy spoustu front, postojíme si v zácpách či děláme okružní jízdu po parkovištích v naději, že se mezitím pro nás a naše auto uvolní místo.

Jsme při tom v různé intenzitě nevrlý, zlostní a vzteklý a na lidi kolem vypouštíme jed v podobě různých nadávek a jiných slovních nebo mimoslovních reakcí. Vůbec si však mnozí neuvědomujeme (nebo v zajetí svého vlastního presu zapomeneme), co si tím sobě a nejen sobě způsobujeme.

Máte někoho hodně rádi, avšak připadá vám nešťastný, že se trápí, že si ubližuje? Chtěli byste mu tolik pomoci, avšak on vám různými způsoby sděluje, že není třeba, že je spokojený, nebo vás ujišťuje, že ví, že jde dobře a že se mu vše v životě uspořádá. Avšak vy si nemůžete pomoct a při nejbližší příležitosti se mu snažíte poradit, snažíte se, aby si něco uvědomil, co máte pocit, že neví a vědět by dle vás měl.

Vznikne nějaká pro nás nepříjemná situace a my nahlas či v tichu pro sebe si povíme, že nechápeme, proč zrovna nám se to děje, vždyť my jsme tak ke všem ohleduplní, tak přející, tak slušní lidé.

A to je ten háček!

Pokud jsme nedávno nebo hodně dávno prožili nějakou bolest (je jedno, jestli si ji uvědomujeme nebo ne), kterou jsme dosud sobě nebo jiným skutečně neodpustili, při různých situacích nebo při kontaktu s určitými lidmi, kteří nám byť nevědomě připomínají tuto naši starou bolest, cítíme různé nepříjemné emoce od vzteku, zloby, až po nenávist.

Roky jsem měla přání, něco jsem moc chtěla, po něčem jsem moc toužila, najednou však to přání zešedlo, ta touha pomalu vyhasla. Ocitla jsem se jakoby v prázdnu, kde není nic. V tom stavu prázdna jsem netušila, co chci, po čem toužím a co bych si přála. Respektive, připadalo mi, že nechci nic, na nic nemám chuť a jsem všeho „přejedená“. Pokud se takto nyní cítíte, ze své opakované vlastní zkušenosti mohu říct, že je důvod k velké oslavě a nikoliv k depresím a pocitům smutku.

Znáte někoho, kdo zažil něco hodně nepříjemného, kdo měl hodně těžké období v životě, a neustále nebo alespoň často o tom mluví? Nebo sami využijete každé příležitosti, abyste světu, nebo minimálně někomu druhému sdělili, jak jste to měli nebo máte těžké?

Znám jednoho člověka, který často povídá o tom, jak měl hrozného partnera, jaké měl s ním trápení. Ta osoba využije skoro každou sebemenší příležitost, aby navázala na svůj život před lety a všem přítomným připomněla, co si zkusila.