Jiný přístup

V posledních dnech jsem na účet obdržela několik finančních darů za články, které pravidelně píši na webu www.jinypristup.cz. Skutečnost, že je někdo ochotný zcela dobrovolně poslat na účet byť sebemenší částku jen tak, či napsat děkovný dopis či projevit jinak podporu za to, že si od někoho na webu byť jednou či pravidelně přečte článek, aniž by za to chtěl cokoliv jiného, je pro mě a myslím, že i pro některé z vás, důkazem, že být čím dál více autentický neoslabuje ani neohrožuje.

Nepříjemné situace nám často zprostředkovávají blízcí či cizí lidé. Za nepříjemné je považujeme z důvodu toho, že v jejich průběhu cítíme v těle emoce, které jsou nám nepříjemné. Většina z nás udělá to, že se snaží tyto emoce pasivně nebo aktivně ovládnout.

Při pasivním přístupu se snažíme nepříjemné pocity přebýt něčím jiným, nějak se zabavit, otupit. Zkrátka se emoce snažíme potlačit například kouřením, alkoholem, zábavou v různých podnicích, fůrou povrchních setkání, živením pocitu oběti, ukřivděného, ublíženého nebo naopak provinilého.

Jste v restauraci se svým známým, dlouholetým kamarádem nebo s někým úplně cizím, chcete platit, přijde číšník a zeptá se „dohromady nebo zvlášť“? Možná v ten moment někteří z nás uvnitř sebe začnou vést dialog. „Mám za všechny zaplatit nebo nemám?“ „Jak to bude vypadat, co si o mně bude myslet, když to nezaplatím?“ „Zbydou mu nějaké peníze, když to zaplatí?“

Nejdříve jsem psala články v domnění, že píšu o svém životě. Možná jsem si tehdy i myslela, že můj život, tím jak je obtížný, je i výjimečný. To mé ego, se kterým jsem se ztotožňovala, si myslelo, že je obtížný a výjimečný. Lpění na svém duchovním pokroku nebo obtížném životě, je totiž rovněž ego, avšak maskované duchovnem.

Dostali jste se v životě na místo, kam jste celá léta chtěli, a teď byste rádi tento stav zakonzervovali nebo předpokládáte, že je to napořád? Není tomu tak. Každý stav, ve kterém se právě nacházíme ať už v soukromém či pracovním životě, je správný a dokonalý právě v době, kdy se v něm nacházíme. Ovšem není neměnný. Ani nemůže být. My se vyvíjíme, ať chceme nebo ne. A jelikož vše spěje do rovnováhy, náš vnitřní vývoj se chce srovnat s naším vnějším působením. Proto, jediné co je jisté, je změna sama.

Nedávno mě opět dostihlo moje předchozí posuzování a souzení. Došly mi totiž souvislosti ve vztahu k jedné milované osobě, kterou od mala znám. Já najednou uviděla, jak jsem se celá léta mýlila. Nikoliv v popisu jednání toho člověka, ale ve svých závěrech, důvodech, proč jedná, jak jedná.

Toto prozření, že člověk celá léta soudil jednání jiného v domnění, že ví, jaký „neakceptovatelný“ důvod jej k tomu vedl, a tento důvod odsoudil, aby náhle mnohdy po letech zjistil skutečný důvod jeho počínání, je vždy velkou učební lekcí.

Hledáme vodítka, berličky, vysvětlení toho, co se nám v životě děje. Čteme články, knihy, chodíme na přednášky, vyslechneme zkušenosti našich přátel ve snaze porozumět svému životu. Toto vše je znamením, že se začínáme „probouzet“, začínáme pomalu vnímat nebo alespoň tušit, že my máme odpovědnost za náš život a jen my máme sílu si jej zlepšit.

Všechno se děje v cyklech. Stejně tak, jak se rodíme a umíráme my, nepřetržitě se rodí a umírá vše kolem. Tím vším myslím nejen vnější a na pohled viditelné věci, ale i naše myšlenky, naše emoce.

Rozčílíme se a po chvilce to utichne, a spolu s tím se naše zatemněné vidění projasní a my v průběhu toho zklidňování si čím dál více uvědomujeme, že ta situace není tak horká, jak vypadá.

Partner na nás v určitém období „vidí samé mouchy“ a v jiném období je přes naše poklady přehlíží. Nebo, neděláme to i my svým partnerům?

Nedávno se mi do života možná na krátko, možná na delší čas vrátil jeden člověk. Naše seznámení před lety stejně jako následná několikaletá občasná komunikace byla vždy předně pracovního rázu. Spolu s tím, jak jsem postupně opouštěla svoji tehdejší pracovní realizaci, utichla i naše komunikace.

Nedávno jsem napsala a zveřejnila článek „Proč je dobré přijmout průběh porodu“. Od té doby se mi v mailové schránce množí dotazy z této oblasti. Nejsem psycholog ani lékař. Pouze píšu a lidem sděluji svoje souvislosti, ke kterým jsem pro sebe dospěla na základě svých životních "dramat".