A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.
Petra Jelínková
Pro členy Klubu každou první středu v měsíci od 20:00 do cca 21:00 živé vysílání na webu jinypristup.cz v sekci Klub. Následující bude 4.8.2021. To, o čem budu povídat, bude na vás. Obsah bude tvořen z vašich dotazů a mých odpovědí. Prosím členové Klubu pište na email své dotazy a já za sebe se rozpovídám k těm, ke kterým budu mít co říct. Děkuji a moc se těším. Peťa
K tomuto jsem si došla pod tlakem mnoha životních situací. Nejdříve mě život donutil to ze sebe doslova vytáhnout a zkoušet aplikovat ve svém životě, a pak mi až zpětně došlo, co vlastně dělám a byla schopná to takto hodit do slov.
Díky tomu, že jsem si k tomu došla, jsem schopná to předat a inspirovat vás tím. A vy k tomu můžete dojít a žít to mnohem dříve než já. K tomu vás vedu na individuálkách, ve svých knihách, v Klubové sekci a dalších jiných aktivitách na webu.
Mnozí z nás zažívají pocity smutku, jakési osamělosti a v důsledku toho se necítí dobře, naplněně ve svém životě. Tito lidé mohou mít pocit, že jsou na život sami, na svět sami. A cítí to proto, že se cítí být mezi cizími. A ten pocit, že jsou mezi cizími, vychází z toho, že mají uvnitř sebe nastaveno (volí si ve své mysli), že musí být ve střehu, útočit či se bránit. A jaké důkazy si pak myslíte, že budeme dostávat ve vnějším světě?
V posledních článcích se často zmiňuji o tom, že vše, čeho si všímáme na jiných, jsme my, a pokud nás to rozruší, pak to u sebe nemáme zatím přijaté. Co to znamená? Znamená to, že když mě rozruší například zpráva, že nějaký násilník psychicky týrá svoji manželku nebo opačně, že manželka psychicky týrá svého manžela, že i já psychicky týrám svého partnera? Ne. Ne nutně. Vysvětlím.
Vybavte si to, co byste si přáli. Nechte tam najet ty příjemné emoce. Poté si představte to, že to nedostanete, že se vám to nesplní. Pokud při myšlence, že se vám dané přání nesplní, cítíte smutek, lítost, vztek, úzkost a jiné nepříjemné emoce – zkrátka se vám nedaří zůstat ve vnitřním klidu, rozhodí vás to, tak dle mé osobní zkušenosti dané přání zatím chcete z ega, ze strachu.
V tomto článku s vámi budu sdílet to, k čemu jsem aktuálně dospěla v rámci tvoření si našeho života. Podle mě nejsme pasivními oběťmi vnějších okolností či nějaké vyšší vůle, nejsme ani samotvůrci, ale spolutvůrci. Myslím si, že většina z nás prošla, prochází nebo bude procházet všemi těmito vnímanými tvoření si.
V dospělosti vaše chování v něčem – přístup k partnerovi, volba partnerů, přístup k penězům, majetku, bydlení, dětem atd. vykazuje podobné rysy jako chování jednoho z vašich rodičů, prarodičů nebo jiných předků?
Objevují se u vás podobné nemoci jako u někoho z vašich předků?
Dokud tomu tak je, tak vězte, že více či méně jedete po koleji, po které jeli vaši předci, nebo některý z nich. Zkrátka žijete zatím více či méně nevědomě. Často jednáte na autopilota – na základě toho, co si nesete v genech, co si nesete z minulosti svých předků.
Byť všichni máme společnou mysl a ve skutečnosti je plná pouze lásky a nikdy nepřestala být takto plně zdravá, v realitě tohoto světa se mysl každého z nás nachází v jiném stavu. Mysl některých je více zdravá než jiných. Míra zdraví mysli je nepřímo úměrně dána mírou rozsahu, který v mysli zaujímá ego (strach = naše soudy). Čím více plochy v naší mysli zaujímá ego, tím méně zdravá naše mysl je. Avšak mysl je ta, která tvoří. A co myslíte, že pak tato mysl tvoří? Více destrukce nebo konstrukce? Čím více plochy v mysli zaujímá ego, tím více a častěji se v dané mysli automaticky rozhodujeme pro myšlenky ega (strachu = soudu) a nikoliv myšlenky lásky.
„Přijmi, aby si mohl dát a pak dostat“ vyjadřuje zákonitost, která je naší jedinou mocí, kterou si vytváříme konstruktivně, jelikož si tím vytváříme hojnost ve všech možných podobách. Jenže mnoho lidí tuto větu chápe chybně, jelikož nerozumí nebo nevěří tomu, co mají přijmout, a tak ani neví, co mají dávat. Z toho důvodu mnoho lidí princip dávání chápe zcela v rozporu s tím, co dávání skutečně je. Naprostá většina lidí na Zemi vnímá dávání tak, že když dávají, zmenší se kupička, ze které vzali, aby dali. A tato kupička se zmenší bez ohledu na to, zda dávají rádi nebo méně rádi. A i bez ohledu na to, co ta kupička představuje – jestli čas, peníze, materiální věci atd. Pokud jsme v tomto vnímání, tak pak skutečně vždy, když dáváme, o něco přicházíme. Jenže to není skutečné dávání. Pokud při dávání cítíte, že o něco se vy ochuzujete, pak nedáváte to maximální (to jediné), co můžete dát. Vysvětlím.
Tento článek je pokračováním toho předchozího, který má název: „Když jako matka si nerozumím se svým synem“.
V tomto článku se v krátkosti zmíním o dalších možných důvodech toho, proč si maminka nerozumí se svým synem.
Maminka přistupuje k synovi jako k objektu, na němž se může pomstít na mužském pokolení
V tomto článku se rozepíši o jednom omylu, o jedné mylně pochopené myšlence, která z pohledu člověčího má za následek ztrátu času. „Je třeba věci pustit“. „Je třeba věci odevzdat“ „Přijde to, co má, odejde to, co odejít má“ „Vše přijde ve správný čas“ „Vše se děje, jak má.“ „Vše je už dávno rozhodnuto.“ Vše je dáno.“ Znáte tyto myšlenky nebo myšlenky podobného druhu?
