Jiný přístup

Nedávno jsem se v jedné pro mě těžší věci rozhodla, že se postavím za sebe, že budu čestná a povím, jak to cítím. A to i přesto, že jsem měla strach, co na to ta druhá osoba.  Nějak jsem nemohla už jinak. Plně jsem si uvědomovala, že když se zachovám jinak, než jak cítím, budu ve lži a ničemu, sobě ani dotyčnému nepomůžu, byť by se to tak navenek mohlo zdát.

Stalo se, že už v průběhu vymezování těchto hranic já cítila úlevu, radost, osvobození. Věděla jsem, že jsem to zvládla, že jsem se rozhodla ze srdce a cítila jsem, že jsem udělala velký krok.

Často slyším od různých lidí, že by dělali to či ono, avšak že na to nemají nadání, že jiní jsou v tom lepší a mnoho jiných důvodů.

Pokud by tomu tak bylo a nemohli bychom dělat to, co máme rádi jen proto, že to neumíme dost dobře, nebo že něco, co k tomu potřebujeme, neovládáme, pak ani já bych nemohla psát články, mít tu „drzost“ je šířit a už vůbec napsat knihu. Ale děje se to.

Nedávno jsem se bavila s jedním mi blízkým člověkem. Zrovna se mi vyklubal na povrch jeden můj strach a mě strhly emoce s ním přicházející. V té souvislosti se mě ta osoba zeptala, jak můžu psát, mít individuálky s lidmi, vést semináře, vše s tématikou osobního rozvoje, svobody, omezení, strachů a lásky, když sama mám pořád nějaké strachy.

Já odpověděla a cítím, že v tom je nějaká informace (s tímto tématem třeba vůbec nesouvisející) i pro některé z vás.

Nedávno jsem byla svědkem jedné diskuze. Jedna osoba v mém okolí prohlásila, že se jí jedna nám společná známá „nezdá“, že má zcela jistě nějaké trápení a že si s ní tedy musí popovídat. Dodala, že daná osoba má kolem sebe lidi, kteří ji nejsou schopni naslouchat, a že oni jsou takoví a makoví a že ona sama již jednou „zasahovala“ v jiné situaci té dané osoby a trochu to zklidnila. Celé to bylo proneseno s takovou tíhou, kterou si tato prohlašující osoba jakože brala na svá bedra.

Nikdy si nepřipustit, že by to mohlo být jinak. Věřit, vědět a prožívat, že toto bude takto a nijak jinak. To je cesta k zázrakům. Avšak, je třeba pokora. Ani toto nebude fungovat, pokud tu nebude souhlas Vesmíru (vyšších verzí nás samých).

Jeden známý se mnou vedl rozhovor na téma rozlišení, co je cesta srdce a co cesta strachu. Uváděl, že lidé mnohdy nejsou schopni rozlišit cestu srdce od strachu. A položil otázku, kde je u nechutě k něčemu ta hranice, kdy je to signál od daného odejít, a kdy je to signál nějakého našeho strachu, který je třeba zpracovat.

Já se vyjádřila a chci se s vámi o to mé vyjádření podělit. Podělit o to, jak tu zmíněnou otázku nyní ve své fázi vývoje vnímám já.

Nějak žijete, ale uvnitř sebe cítíte, že to není úplně ono. Když se na to podíváte zvenčí, nic vám nechybí a přeci máte pocit, že vám chybí vše. Začnete přemýšlet, v hlavě přemítat, co byste mohli udělat, jak to udělat, co vlastně vám na tom vašem životě vadí. Všechny tyto úvahy končí vždy stejně, a to pouze v hlavě. Jsme pořád tam, kde jsme, žijeme to, co žijeme. Veškeré úvahy o tom, co by se dalo, končí tím, že to nejde, protože …., nebo až ….. Znáte to?

Pusťte to!

Co tím myslím?

Nějakou dobu vedu s jedním člověkem, kterého si nesmírně vážím, diskuzi na téma učení se láskou nebo překážkami (strachem).

Ten dotyčný se mi často zmíní, že už má plné zuby učit se překážkami, že toho už v životě zažil dost a že se chce učit už jen láskou.

Já jsem z postoje tohoto člověka cítila nepokoru, obelhávání sebe a snahu vyhnout se sobě, svým strachům, svým výzvám. Avšak, byl to delší čas jen pocit, který jsem neuměla dát do slov.

Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na svět muže, začíná jedna její velká zkouška (výzva). Z této učební lekce bude zkoušena o několik let později a po jejím zvládnutí se tato žena osvobodí a uzdraví, jak kdy jindy.

Ta zmíněná výzva spočívá ve ztrátě vybudovaného bezpečí, v odvaze vzdát se moci nad opačným pohlavím, v odvaze přestat s ním bojovat, v odvaze přestat opačné pohlaví trestat za veškeré útrapy v minulosti (v odvaze odpustit).

Vysvětlím.

Jeden člověk mi před pár hodinami řekl, že už ví, že peníze se dají vydělat, aniž by měl člověk pocit, že pracuje. Tedy, že se dají vydělat zábavou, něčím, co mu činí radost. Já mu na to odvětila, proč se zaměřuje na peníze namísto radosti z té činnosti. Ta radost je naše autenticita, to je naše síla. V ten moment jsme ve vyšší energii a stejné přitahuje stejné. A tedy, vyšší energie naplněná láskou přináší větší hojnost ve všem.