Jiný přístup

V minulém článku jsem psala o informacích o naší cestě, které jsou všude kolem nás. Na email, který mě inspiroval k sepsání článku, jsem si nevzpomněla po mnoha měsících náhodou. Nic se v našem životě neděje jen tak náhodou. Vše má svůj hlubší řád, byť pro někoho možná zatím neviditelný.

Na ten email jsem si vzpomněla v době, kdy jsem ležela s teplotou v posteli a v době, kdy jsem jej psala, jsem už nemohla ani mluvit. Pár dní jsem úplně ztratila hlas. A ještě ani dnes se mi můj hlas plně nevrátil.

Proč o tom píšu?

Děkuji mnohokrát všem za krásné emaily, které mi píšete, za reakce pod články a za finanční podporu či jiné dary. Podporujete mě tak v této mé práci, která mě nesmírně baví, a za to jsem vám velice vděčná. Je to již delší čas, co mi od jednoho z vás přišel moc hezký email, který mě naplnil neuvěřitelně krásným pocitem vděčnosti za to, že mám tu čest pro vás psát a prostřednictvím psaní z mé cesty za svobodou některým z vás pomoci si sami pro sebe něco uvědomit.

Nedávno mi psal jeden z vás. Dělá si starosti se svým mladším dítětem, které dle jeho slov neví, co chce, je odmalička nespokojený, nešťastný, nenaplněný. Jeho starší sourozenec je prý pravý opak, neboť je odmala šťastné dítě, které vždy ví, co chce a vždy toho dosáhne.

Přišlo mi, že se mám o část odpovědi podělit i s vámi ostatními.

V dopise se píše, že starší syn ví, co chce, že se cítí snad i naplněný, šťastný, že smysluplně využívá čas tím, co jej baví, a že mladší ne. Co když je všechno ve skutečnosti úplně jinak? Co když je to jinak, než jak se to jeví navenek?

Nedávno se mi do ruky dostal jeden článek, ve kterém se zdůvodňuje, proč by měli rodiče a předně maminky individuálně přistupovat k potřebám svých dětí, neporovnávat je s jejich sourozenci či jinými dětmi v okolí. Pozornost byla v článku soustředěna zejména na otázku, zda nechávat plačící děti v postýlkách s tím, že je čas jít spát a že se musí nechat „vyřvat“ a pak je to přejde a zvyknou si samy usínat anebo nikoliv.

Všichni chceme žít v harmonii, mít v sobě vnitřní klid a radost. Mnozí z nás čekáme, že ta zmíněná harmonie, vnitřní klid a radost přijde, až pomine nebo naopak do našeho života přijde to či ono. Někteří si možná myslí, že čím je člověk blíže sobě, tím méně „nepříjemných“ věcí se mu děje a snáze si tak udrží vnitřní klid a radost.

Někdo něco poznamená, něco nám nebo jinému poví, nějak zareaguje, nějak se zatváří. Nás se to dotkne. Ve svém těle najednou cítíme nejrůznější emoce od vzteku, zloby, sebelítosti a jiné.  My často zareagujeme v souladu s tím, co v nás reakce dotyčného vyvolala, na místo, abychom reagovali na to, co dotčený daným chtěl skutečně říct nebo co ve skutečnosti na sebe danou reakcí prozradil (reagujeme na iluzi namísto skutečnosti).

Jak to v tento čas bývá, vystojíme mnohdy spoustu front, postojíme si v zácpách či děláme okružní jízdu po parkovištích v naději, že se mezitím pro nás a naše auto uvolní místo.

Jsme při tom v různé intenzitě nevrlý, zlostní a vzteklý a na lidi kolem vypouštíme jed v podobě různých nadávek a jiných slovních nebo mimoslovních reakcí. Vůbec si však mnozí neuvědomujeme (nebo v zajetí svého vlastního presu zapomeneme), co si tím sobě a nejen sobě způsobujeme.

Máte někoho hodně rádi, avšak připadá vám nešťastný, že se trápí, že si ubližuje? Chtěli byste mu tolik pomoci, avšak on vám různými způsoby sděluje, že není třeba, že je spokojený, nebo vás ujišťuje, že ví, že jde dobře a že se mu vše v životě uspořádá. Avšak vy si nemůžete pomoct a při nejbližší příležitosti se mu snažíte poradit, snažíte se, aby si něco uvědomil, co máte pocit, že neví a vědět by dle vás měl.

Vznikne nějaká pro nás nepříjemná situace a my nahlas či v tichu pro sebe si povíme, že nechápeme, proč zrovna nám se to děje, vždyť my jsme tak ke všem ohleduplní, tak přející, tak slušní lidé.

A to je ten háček!

Pokud jsme nedávno nebo hodně dávno prožili nějakou bolest (je jedno, jestli si ji uvědomujeme nebo ne), kterou jsme dosud sobě nebo jiným skutečně neodpustili, při různých situacích nebo při kontaktu s určitými lidmi, kteří nám byť nevědomě připomínají tuto naši starou bolest, cítíme různé nepříjemné emoce od vzteku, zloby, až po nenávist.