Jiný přístup

Nejdříve jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, co mě vede k určitým rozhodnutím a k určitým krokům.  Prostě jsem „jen“ činila rozhodnutí. A hlavně, ani jsem si ve většině případů neuvědomovala, že nějaká činím. Všímala jsem si jen těch „zásadních“. Těch, které jsem za zásadní v mém životě považovala. A nedocházelo mi, že činím rozhodnutí neustále, a nejen ta vnější, ale i rozhodnutí ve své mysli o tom, jaké myšlence dám přednost.

Právě jsem se po delší době setkala s jedním rodinným přítelem. Je to nějaký rok, co mu doktoři zjistili, že má narušený růstový hormon. Navenek se to projevuje tak, že se mu zvětšují ruce, chodidla, hlava,… Bere denně prášky, aby růst nepokračoval.

Ano, odborníci zjistili z jejich pohledu příčinu a nasadili jimi ověřený způsob léčby. Co když je to celé mnohem komplexnější?

Nedávno jsem měla jedno zajímavé setkání. Mladá krásná žena mně pověděla, že jedna její známá jí vykládala budoucnost a že mnoho z toho se splnilo, ale že některé věci ne. A že na její otázku, proč se to nesplnilo, jí nedokázala odpovědět. Zeptala se mě, jestli na to mám nějaký názor.

Nedávno jsem se v jedné pro mě těžší věci rozhodla, že se postavím za sebe, že budu čestná a povím, jak to cítím. A to i přesto, že jsem měla strach, co na to ta druhá osoba.  Nějak jsem nemohla už jinak. Plně jsem si uvědomovala, že když se zachovám jinak, než jak cítím, budu ve lži a ničemu, sobě ani dotyčnému nepomůžu, byť by se to tak navenek mohlo zdát.

Stalo se, že už v průběhu vymezování těchto hranic já cítila úlevu, radost, osvobození. Věděla jsem, že jsem to zvládla, že jsem se rozhodla ze srdce a cítila jsem, že jsem udělala velký krok.

Často slyším od různých lidí, že by dělali to či ono, avšak že na to nemají nadání, že jiní jsou v tom lepší a mnoho jiných důvodů.

Pokud by tomu tak bylo a nemohli bychom dělat to, co máme rádi jen proto, že to neumíme dost dobře, nebo že něco, co k tomu potřebujeme, neovládáme, pak ani já bych nemohla psát články, mít tu „drzost“ je šířit a už vůbec napsat knihu. Ale děje se to.

Nedávno jsem se bavila s jedním mi blízkým člověkem. Zrovna se mi vyklubal na povrch jeden můj strach a mě strhly emoce s ním přicházející. V té souvislosti se mě ta osoba zeptala, jak můžu psát, mít individuálky s lidmi, vést semináře, vše s tématikou osobního rozvoje, svobody, omezení, strachů a lásky, když sama mám pořád nějaké strachy.

Já odpověděla a cítím, že v tom je nějaká informace (s tímto tématem třeba vůbec nesouvisející) i pro některé z vás.

Nedávno jsem byla svědkem jedné diskuze. Jedna osoba v mém okolí prohlásila, že se jí jedna nám společná známá „nezdá“, že má zcela jistě nějaké trápení a že si s ní tedy musí popovídat. Dodala, že daná osoba má kolem sebe lidi, kteří ji nejsou schopni naslouchat, a že oni jsou takoví a makoví a že ona sama již jednou „zasahovala“ v jiné situaci té dané osoby a trochu to zklidnila. Celé to bylo proneseno s takovou tíhou, kterou si tato prohlašující osoba jakože brala na svá bedra.

Nikdy si nepřipustit, že by to mohlo být jinak. Věřit, vědět a prožívat, že toto bude takto a nijak jinak. To je cesta k zázrakům. Avšak, je třeba pokora. Ani toto nebude fungovat, pokud tu nebude souhlas Vesmíru (vyšších verzí nás samých).

Jeden známý se mnou vedl rozhovor na téma rozlišení, co je cesta srdce a co cesta strachu. Uváděl, že lidé mnohdy nejsou schopni rozlišit cestu srdce od strachu. A položil otázku, kde je u nechutě k něčemu ta hranice, kdy je to signál od daného odejít, a kdy je to signál nějakého našeho strachu, který je třeba zpracovat.

Já se vyjádřila a chci se s vámi o to mé vyjádření podělit. Podělit o to, jak tu zmíněnou otázku nyní ve své fázi vývoje vnímám já.