Jiný přístup

Nějakou dobu sama se svými strachy „pracuji“ vědomě. A jak zjišťuji, tato má „práce“ se stále prohlubuje. Když se nějaký vynoří, snažím se jej přijímat, co mi jen v dané chvíli jde.

Při přijímání jednoho z těch strachů jsem najednou začala pociťovat vděčnost za to, že to, o co se bojím, že přijdu, já v dané chvíli tady a teď mám.

Ten prožitek vděčnosti mi velmi pomohl plně prožívat přítomnost toho, o co se bojím, že nebudu mít. Přijímání strachu mě tak usadilo do plné přítomnosti. 

Často slýchám nebo se dočítám v nejrůznějších článcích a knihách, že nemoc je důsledkem negativního myšlení a prožívání. Já na to mám několik let trochu jiný pohled. Ne rozporný, spíše se na to dívám z jiného úhlu.

Podle mě je nemoc situace. A každá nepříjemná situace je pro nás výzvou. Je to, jako když je nám dáván dárek od někoho, kdo nás miluje celým svým srdcem, kdo nás ochraňuje a kdo za každých okolností má na srdci naše štěstí, pocit naplnění a radost ze života.

Láká mě to, zkusil(a) bych to, ale … Změnil(a) bych to či ono, když bych neměl(a) děti, hypotéku, atd. Znáte to? Asi ano.

Ve skutečnosti máme strach. Bojíme se toho, jak by naše rozhodnutí přijali jiní, bojíme se odmítnutí, bojíme se, abychom neskončili bez příjmů, abychom měli střechu nad hlavou, abychom nebyli sami. Proč se toho všeho bojíme? Máme strach selhat.

Ať už se obava ze selhání projevuje strachem zůstat sám, obavou z nepřijetí či odmítnutí, či strachem existenčním či ze ztráty identity.

„Peťo, Ty jsi takový exhibicionista, to je hrozný!“ Zněla takovým opovržlivým tónem věta, kterou jsem slyšela v dětství od osoby ze širšího okruhu rodiny. Ta věta byla reakce na informaci, že místní noviny otiskují moje úvahy a básničky, a že jsem měla možnost zkusit párkrát moderovat vysílání v rádiu.

Již nevím, zda jsem s tou informací přišla já jako ta malá holka se pochlubit nebo ji pověděl někdo jiný. Každopádně, doteď si pamatuji pocit, který mnou proběhl a stejně tak informaci, kterou jsem si tím poskytla a které jsem uvěřila.

Nedávno jsem měla individuální sezení s jednou ženou. Tématem sezení, jak se ukázalo, byla neschopnost stanovit si hranice a pocit méněcennosti, ze kterého ta zmíněná neschopnost pramenila.

Původ tohoto nízkého sebehodnocení ležel v dětství, a nejspíš ještě dál. V dětství mnohokrát od rodičů nedostala to, co jí bylo jimi slíbeno. Byla trestána za svůj projev. Byla dle rodičů často ta horší, než jiné děti v okolí. Byla často tou, která má být ta rozumnější a má se na úkor jiného svého sourozence uskromnit

Nedávno jsem měla individuální sezení s jednou ženou. Řešila téma dětí, svatby, postavení domu, zasázení stromu, atd. Bylo to pro mě velmi inspirativní. Zejména to, na co si sama pro sebe došla, jaké informace si o daném zpřístupnila. A napadlo mě se o tom obecněji rozepsat, jelikož je to téma, které se jistě týká nejen jí.

Zkusím to, co chci sdělit, napsat obrazně.

Stává se vám, že vás přepadají myšlenky, že jste se tehdy v nějaké věci mohli rozhodnout lépe, že jste něco neměli dělat nebo naopak měli?

Přistihnete se někdy, že litujete něčeho v minulosti?

Avšak, ta vámi odmítaná minulost byla potřeba. A to právě proto, abyste došli do bodu, ve kterém jste, abyste se posunuli.

Co se stalo, že máte nyní výčitky z něčeho, co jste dříve vnímali jako to nejlepší řešení v podmínkách, ve kterých jste byli?

Pociťujete v poslední době strachy, které jste nikdy neměli? Máte v sobě vztek, zlobu, závist a absolutně nevíte, kde se to vzalo, jelikož takoví nejste?

Máte pocit, jako by se strhla lavina zloby a závisti všude kolem vás a vy aktéry tohoto chování a jejich spouštěče kritizujete, soudíte a hodnotíte uvnitř sebe či spolu s jinými?

Žili jste si poklidným a rádoby spořádaným životem a náhle do vašeho života přišly situace, které vás nutí vyjít z té své komfortní zóny a dělat věci jinak, žít jinak?

Měli jste někdy pocit, že jste nic, že nikomu na vás nezáleží, že nic neumíte, že jste nic nedokázali a že už je pozdě cokoliv měnit?

Já takové pocity měla před několika lety velmi často. A co u mě bylo důvodem těch pocitů, že jsem nic, že jsem selhala?

V té době jsem dělala práci, která mě už nebavila a velmi stresovala. V té době jsem žádný čas nevěnovala jenom sobě. V té době mě obtěžovalo moje tělo, které už chtělo jít spát, protože já potřebovala pracovat. V té době mě obtěžovalo moje tělo, protože chtělo jíst, když já měla zrovna tolik práce.

Vaše dítě či vaše děti už nepotřebují vaši permanentní péči. Už si větší část dne vystačí samy, už si vyhrají většinu času samy nebo s kamarády ze sousedství. A vy najednou máte s partnerem trochu více času. Najednou máte čas, který jste dříve trávili krmením, přebalováním a hraním.

A co teď? Co s ním?

Všední dny ještě ujdou. To přijdete večer z práce a do ulehnutí zbývá pár hodin, v rámci kterých se zvládnou úkoly do školy, večeře, koupání a čtení pohádek. A vy zbytí lehnete do postele a jste rádi, že jste rádi.