Jiný přístup

Jeden známý se mnou vedl rozhovor na téma rozlišení, co je cesta srdce a co cesta strachu. Uváděl, že lidé mnohdy nejsou schopni rozlišit cestu srdce od strachu. A položil otázku, kde je u nechutě k něčemu ta hranice, kdy je to signál od daného odejít, a kdy je to signál nějakého našeho strachu, který je třeba zpracovat.

Já se vyjádřila a chci se s vámi o to mé vyjádření podělit. Podělit o to, jak tu zmíněnou otázku nyní ve své fázi vývoje vnímám já.

Nějak žijete, ale uvnitř sebe cítíte, že to není úplně ono. Když se na to podíváte zvenčí, nic vám nechybí a přeci máte pocit, že vám chybí vše. Začnete přemýšlet, v hlavě přemítat, co byste mohli udělat, jak to udělat, co vlastně vám na tom vašem životě vadí. Všechny tyto úvahy končí vždy stejně, a to pouze v hlavě. Jsme pořád tam, kde jsme, žijeme to, co žijeme. Veškeré úvahy o tom, co by se dalo, končí tím, že to nejde, protože …., nebo až ….. Znáte to?

Pusťte to!

Co tím myslím?

Nějakou dobu vedu s jedním člověkem, kterého si nesmírně vážím, diskuzi na téma učení se láskou nebo překážkami (strachem).

Ten dotyčný se mi často zmíní, že už má plné zuby učit se překážkami, že toho už v životě zažil dost a že se chce učit už jen láskou.

Já jsem z postoje tohoto člověka cítila nepokoru, obelhávání sebe a snahu vyhnout se sobě, svým strachům, svým výzvám. Avšak, byl to delší čas jen pocit, který jsem neuměla dát do slov.

Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na svět muže, začíná jedna její velká zkouška (výzva). Z této učební lekce bude zkoušena o několik let později a po jejím zvládnutí se tato žena osvobodí a uzdraví, jak kdy jindy.

Ta zmíněná výzva spočívá ve ztrátě vybudovaného bezpečí, v odvaze vzdát se moci nad opačným pohlavím, v odvaze přestat s ním bojovat, v odvaze přestat opačné pohlaví trestat za veškeré útrapy v minulosti (v odvaze odpustit).

Vysvětlím.

Jeden člověk mi před pár hodinami řekl, že už ví, že peníze se dají vydělat, aniž by měl člověk pocit, že pracuje. Tedy, že se dají vydělat zábavou, něčím, co mu činí radost. Já mu na to odvětila, proč se zaměřuje na peníze namísto radosti z té činnosti. Ta radost je naše autenticita, to je naše síla. V ten moment jsme ve vyšší energii a stejné přitahuje stejné. A tedy, vyšší energie naplněná láskou přináší větší hojnost ve všem.

Není pomoc jako pomoc. Jde o záměr. Jde o vnitřní pohnutku, která způsobila, že jinému chceme pomoci. Je čistá nebo zastřená egem? Tedy, vychází z lásky nebo ze strachu?

Je v tom ohromný rozdíl. Když se snažíme jiným pomoci, podporovat je z přesvědčení, že oni nás potřebují, nebo že bez nás by se neobešli, pomáháme pro získání pocitu, že jsme dobří, nepostradatelní. Máme totiž strach z odmítnutí, z toho, aby nás měl někdo rád, aby nás přijal. Možná máme i strach, že ztratíme své pole působnosti, kde máme pocit, že se jedině můžeme projevit, kde za něco stojíme.

Mám sen, že se budeme všichni vzájemně podporovat. To, co nám přináší radost, pohlazení a podporu, to budeme vyživovat a starat se o to, a to bez ohledu, zda si to poskytujeme sami nebo nám tato radost přichází prostřednictvím jiného. Ne, není to utopie! Je to jen otázka volby a začíná to u každého z nás.

Jak začala ta otročina s penězi, která vygradovala tak, že bez peněz se člověk ani nenapije, ani nenají a nemá ani kde se schovat před deštěm a mrazem nebo horkým sluncem?

Nedávno jsem psala o tom, že veškerá poznání (veškeré pravdy), ke kterým v průběhu života docházíme, nám mají posloužit, podpořit nás pro další kroky na naší cestě. Psala jsem i o tom, že v první fázi nám tato nově získaná poznání pomáhají právě v tom, abychom učinili volby (které máme učinit) a že v druhé fázi, až splnila tento účel, pro nás jsou výzvou, kterou máme překonat. V druhé fázi jsou naše pravdy (naše poznání) již naším omezením a nás vše kolem všemožně tlačí k tomu toto omezení překonat.

Čas není lineární. Čas se děje v kruhu a ty kruhy na sebe navazují rostoucí línií. Každým dokončeným cyklem (kruhem) se totiž posouváme blíže k sobě (byť se to tak vnějškově nemusí zdát). I totiž cyklus, ve kterém si prožíváme temné období, kdy vyplavávají naše velké strachy a my pod vlivem nich jednáme často neláskyplně, nás posouvá k sobě samým stejně jako cyklus, ve kterém viditelně záříme.

Nedávno jsem byla na procházce v Národním parku Podyjí, který se nachází kolem města Znojma, odkud pocházím (vřele doporučuji navštívit). Jednu lokalitu tohoto Národního parku Podyjí „Havranické vřesoviště“ obývají divocí koně, kteří byli před několika měsíci dovezeni z národního parku v anglickém Exmooru, kde žijí celoročně volně bez lidské péče.