Jiný přístup

Možná někdo z vás vnímá rozpor mezi tím chovat se asertivně a tedy říkat otevřeně, co bychom rádi a neradi, a mezi přijímáním toho, co je. Alespoň ve mně to dlouhou dobu vyvolávalo rozpor a kladla jsem si často otázku, kde je v tom soulad. Sice jsem vnitřně cítila, že v tom žádný rozpor není, ale nevěděla jsem o co se opřít. Neznala jsem ten pomyslný most mezi asertivitou a přijímáním všeho jak je.

Nedávno mi k tomu pro mě něco „došlo“ a zkusím to popsat.

Začala jsem u sdílených článků uvádět informaci o tom, abyste si z nich a z jakýchkoliv jiných zdrojů, odkud informace čerpáte, vždy pro sebe brali jen to, co s vámi rezonuje. Na to se ozval jeden z vás, že když s námi něco rezonuje, je to na stejné úrovni, což nás neposouvá, a účel je se posunout blíž k sobě. Moc děkuji za tuto reakci. Uvědomila jsem si tím, že jsem použila slovo „rezonovat“, aniž bych vysvětlila, co tím mám na mysli a inspirovalo mě to se více rozepsat o tom, jak ty informace, které jsou pro nás, rozeznat z té masy informací všude kolem.

Před několika lety jsem si čím dál intenzivněji uvědomovala, že v přítomnosti jednoho z blízkých cítím bezmoc a úzkost. Tím, jak jsem tyto pocity pociťovala stále intenzivněji, postupně mi docházelo, že tyto pocity v přítomnosti této osoby jsem neměla jen tehdy, ale že tomu bylo snad vždy.

Tyto pocity úzkosti a bezmoci jsem cítila, kdykoliv jsem byla svědkem jejího jednání, u kterého jsem cítila, že daná osoba jedná ze strachu, že uhýbá od své odpovědnosti, a jinými dalšími způsoby si projevuje nelásku.

Před nějakou dobou mi psal jeden z vás, že za poslední rok udělal velký pokrok směrem k sobě, a že teď se postupně zbavuje toho, co na něho jeho rodiče svoji výchovou nabalili. V dopise se rozepsal, že si teď vzpomíná, že jako malý se chtěl svobodně projevovat, ale že až teď zpětně si uvědomuje, jak ho vždy v tomto jeho projevu zastavili, a že téměř zapomněl, jak se chce on sám projevit a teď po mnoha letech si těžce rozpomíná. Z dopisu byla cítit veliká neúcta, kterou chová ke svým rodičům, možná i zloba na to, že jej zpracovali k obrazu svému.

V tomto článku se s vámi chci podělit o jedno mé poznání, které se mi nedávno hodně viditelně potvrdilo.

K sepsání tohoto článku mě inspiroval jeden z vás, za což moc děkuji. S tímto člověkem jsme se v podstatě bavili na téma vztahu duchovna a hmoty. Myslím, že by to mohlo zajímat i některé z vás, proto svůj pohled na toto zkusím vyjádřit i touto formou.

Tak jak to nyní ve fázi svého vývoje vnímám já, duchovní jsme všichni. Máme tuto podstatu. Zde jsme však ve hmotě a tedy projevujeme se přes hmotu. Hmota může mít různé podoby. Může se jednat o vyjádření svých myšlenek psanou či mluvenou formou, o výrobu jídla, sázení stromů, prodávání v obchodě, běhání a jiné nespočetné projevy.

Nedávno jsem byla na návštěvě u známých. Už dříve jsem tak nějak cítila, že osobu, se kterou jsem byla dříve „na stejné vlně“, začínám iritovat. A při této poslední návštěvě jsem se v tom utvrdila.

V rámci řeči někdo z přítomných zabrousil na blogery o jídle s tím, že by to mohlo dotyčnému pomoci nějakým způsobem v jeho práci. Na to ten dotyčný zareagoval, a to velmi emotivně, že je na blogery alergický a že absolutně nechápe, jak se může někdo živit nebo částečně živit tím, že píše svoje vlastní názory, co mu kdy v hlavě vyvstanou, a že to nepovažuje za práci.

K napsání tohoto článku mě inspirovali dva z vás, kteří se v souvislosti s jedním z posledních článků vyjadřovali k tomu, co je láska a zda mezi námi vůbec nějaká láska může být, když se vzájemně zrcadlíme.

Nedávno jsem se po delší době setkala s jednou známou. Různě jsme si povídaly a ona mi pak položila takovou spíše řečnickou otázku: „Když dělám věci pro druhé, když dělám vše, aby ostatní byli šťastní a třeba i mnohdy na úkor sebe, tak to přeci není špatně. To je přeci láska.“

V tom okamžiku mi přišlo, že mám na to po svém zareagovat. Následně jsem si uvědomila, že by to mohlo pomoci si něco zodpovědět i u některých z vás, a tak se tu moji reakci pokusím přenést i do této psané podoby.

Před pár dny se mi znovu připomnělo, jak jen my ovlivňujeme to, jak se cítíme, jakou moc máme a že my nejsme emocí, nýbrž ona je jen naším odrazem, který můžeme kdykoliv změnit tím, že změníme myšlení, přístup.

Nedávno jsem měla splín. Jakoby se odkrývala další vrstva nepojmenovaných strachů, bloků. Zpočátku se mi ty strachy nelíbily, jak to bývá, a tak jsem se je snažila záměrně a vědomě zahnat prací na zahradě, běháním a tak.