Jiný přístup

Nedávno mě opět dostihlo moje předchozí posuzování a souzení. Došly mi totiž souvislosti ve vztahu k jedné milované osobě, kterou od mala znám. Já najednou uviděla, jak jsem se celá léta mýlila. Nikoliv v popisu jednání toho člověka, ale ve svých závěrech, důvodech, proč jedná, jak jedná.

Toto prozření, že člověk celá léta soudil jednání jiného v domnění, že ví, jaký „neakceptovatelný“ důvod jej k tomu vedl, a tento důvod odsoudil, aby náhle mnohdy po letech zjistil skutečný důvod jeho počínání, je vždy velkou učební lekcí.

Hledáme vodítka, berličky, vysvětlení toho, co se nám v životě děje. Čteme články, knihy, chodíme na přednášky, vyslechneme zkušenosti našich přátel ve snaze porozumět svému životu. Toto vše je znamením, že se začínáme „probouzet“, začínáme pomalu vnímat nebo alespoň tušit, že my máme odpovědnost za náš život a jen my máme sílu si jej zlepšit.

Všechno se děje v cyklech. Stejně tak, jak se rodíme a umíráme my, nepřetržitě se rodí a umírá vše kolem. Tím vším myslím nejen vnější a na pohled viditelné věci, ale i naše myšlenky, naše emoce.

Rozčílíme se a po chvilce to utichne, a spolu s tím se naše zatemněné vidění projasní a my v průběhu toho zklidňování si čím dál více uvědomujeme, že ta situace není tak horká, jak vypadá.

Partner na nás v určitém období „vidí samé mouchy“ a v jiném období je přes naše poklady přehlíží. Nebo, neděláme to i my svým partnerům?

Nedávno se mi do života možná na krátko, možná na delší čas vrátil jeden člověk. Naše seznámení před lety stejně jako následná několikaletá občasná komunikace byla vždy předně pracovního rázu. Spolu s tím, jak jsem postupně opouštěla svoji tehdejší pracovní realizaci, utichla i naše komunikace.

Nedávno jsem napsala a zveřejnila článek „Proč je dobré přijmout průběh porodu“. Od té doby se mi v mailové schránce množí dotazy z této oblasti. Nejsem psycholog ani lékař. Pouze píšu a lidem sděluji svoje souvislosti, ke kterým jsem pro sebe dospěla na základě svých životních "dramat".

Téměř denně od vás dostávám krásné emaily, zprávy z facebooku a sms. Děkujete za články a za povzbuzení, které se vám prostřednictvím nich dostává. Já jsem velice vděčná, že můžu takto přispět. Děkuji za povzbuzení, které mi od vás slovem, písmem, finančním přispěním a jinými různými způsoby přichází.

S láskou Peťa

Jste v situaci, kdy máte pocit, že jste jak lev zavřený v kleci, který beznadějně chodí sem a tam od jedné stěny k druhé? Cítíte, jakoby vaše nohy byly zalité betonem a nešlo se pohnout?

Možná jsme v prožívání svých dramat tak zabředlí, že nevidíme jejich přínos. Dokud se budeme trápit v utrpení, zlobě, křivdě a provinění nepustí nás to k prožívání vděčnosti za to, že nám tyto dramata přišly do cesty.

Vše, co se nám děje, je přesně tak, jak se dít má. Vše, co se nám děje, je darem. Když prožíváme nelehké období, je to podobné, jako když se nám plní náš sen nebo dostáváme nějaký vysněný dar, avšak nevíme o tom, že se to děje. Přesně takový je rozdíl mezi vnímáním našeho života z pohledu širšího a užšího vnímání.

Máte ve svém okolí někoho, kdo dává najevo svoji nadřazenost pod závojem výjimečnosti? Víte o někom, kdo neustále omílá, jak vše zvládá, ač to měl či má těžký v porovnání s jinými? Znáte někoho, kdo se na svoji fotku dokáže s obdivem dívat celou věčnost a jehož celé tělo a oblečení na něm musí být „tip-ťop“, nebo kdo dává jinými různými způsoby najevo, že je něco víc, než jiní?

K tomuto tématu mě dovedly myšlenky, které mi v poslední době opakovaně přicházely při různých setkáních s přáteli, kteří jsou novopečeně mámy a tátové.

Při přátelském posezení někteří z nich různě mezi řečí prohodili, že by býval porod byl jiný, kdyby … a často při těchto prohlášeních byl cítit vztek, zloba, výčitky a lítost.

Nejsem zatím maminkou, a tak možná mnozí z vás si pomyslí, co o tom vím. Přesto se s těmi, kteří si to mají přečíst, chci o tyto myšlenky podělit.