Jiný přístup

Nedávno jsem byla na návštěvě u známých. Už dříve jsem tak nějak cítila, že osobu, se kterou jsem byla dříve „na stejné vlně“, začínám iritovat. A při této poslední návštěvě jsem se v tom utvrdila.

V rámci řeči někdo z přítomných zabrousil na blogery o jídle s tím, že by to mohlo dotyčnému pomoci nějakým způsobem v jeho práci. Na to ten dotyčný zareagoval, a to velmi emotivně, že je na blogery alergický a že absolutně nechápe, jak se může někdo živit nebo částečně živit tím, že píše svoje vlastní názory, co mu kdy v hlavě vyvstanou, a že to nepovažuje za práci.

K napsání tohoto článku mě inspirovali dva z vás, kteří se v souvislosti s jedním z posledních článků vyjadřovali k tomu, co je láska a zda mezi námi vůbec nějaká láska může být, když se vzájemně zrcadlíme.

Nedávno jsem se po delší době setkala s jednou známou. Různě jsme si povídaly a ona mi pak položila takovou spíše řečnickou otázku: „Když dělám věci pro druhé, když dělám vše, aby ostatní byli šťastní a třeba i mnohdy na úkor sebe, tak to přeci není špatně. To je přeci láska.“

V tom okamžiku mi přišlo, že mám na to po svém zareagovat. Následně jsem si uvědomila, že by to mohlo pomoci si něco zodpovědět i u některých z vás, a tak se tu moji reakci pokusím přenést i do této psané podoby.

Před pár dny se mi znovu připomnělo, jak jen my ovlivňujeme to, jak se cítíme, jakou moc máme a že my nejsme emocí, nýbrž ona je jen naším odrazem, který můžeme kdykoliv změnit tím, že změníme myšlení, přístup.

Nedávno jsem měla splín. Jakoby se odkrývala další vrstva nepojmenovaných strachů, bloků. Zpočátku se mi ty strachy nelíbily, jak to bývá, a tak jsem se je snažila záměrně a vědomě zahnat prací na zahradě, běháním a tak.

V posledních dnech jsem na účet obdržela několik finančních darů za články, které pravidelně píši na webu www.jinypristup.cz. Skutečnost, že je někdo ochotný zcela dobrovolně poslat na účet byť sebemenší částku jen tak, či napsat děkovný dopis či projevit jinak podporu za to, že si od někoho na webu byť jednou či pravidelně přečte článek, aniž by za to chtěl cokoliv jiného, je pro mě a myslím, že i pro některé z vás, důkazem, že být čím dál více autentický neoslabuje ani neohrožuje.

Nepříjemné situace nám často zprostředkovávají blízcí či cizí lidé. Za nepříjemné je považujeme z důvodu toho, že v jejich průběhu cítíme v těle emoce, které jsou nám nepříjemné. Většina z nás udělá to, že se snaží tyto emoce pasivně nebo aktivně ovládnout.

Při pasivním přístupu se snažíme nepříjemné pocity přebýt něčím jiným, nějak se zabavit, otupit. Zkrátka se emoce snažíme potlačit například kouřením, alkoholem, zábavou v různých podnicích, fůrou povrchních setkání, živením pocitu oběti, ukřivděného, ublíženého nebo naopak provinilého.

Jste v restauraci se svým známým, dlouholetým kamarádem nebo s někým úplně cizím, chcete platit, přijde číšník a zeptá se „dohromady nebo zvlášť“? Možná v ten moment někteří z nás uvnitř sebe začnou vést dialog. „Mám za všechny zaplatit nebo nemám?“ „Jak to bude vypadat, co si o mně bude myslet, když to nezaplatím?“ „Zbydou mu nějaké peníze, když to zaplatí?“

Nejdříve jsem psala články v domnění, že píšu o svém životě. Možná jsem si tehdy i myslela, že můj život, tím jak je obtížný, je i výjimečný. To mé ego, se kterým jsem se ztotožňovala, si myslelo, že je obtížný a výjimečný. Lpění na svém duchovním pokroku nebo obtížném životě, je totiž rovněž ego, avšak maskované duchovnem.

Dostali jste se v životě na místo, kam jste celá léta chtěli, a teď byste rádi tento stav zakonzervovali nebo předpokládáte, že je to napořád? Není tomu tak. Každý stav, ve kterém se právě nacházíme ať už v soukromém či pracovním životě, je správný a dokonalý právě v době, kdy se v něm nacházíme. Ovšem není neměnný. Ani nemůže být. My se vyvíjíme, ať chceme nebo ne. A jelikož vše spěje do rovnováhy, náš vnitřní vývoj se chce srovnat s naším vnějším působením. Proto, jediné co je jisté, je změna sama.

Nedávno mě opět dostihlo moje předchozí posuzování a souzení. Došly mi totiž souvislosti ve vztahu k jedné milované osobě, kterou od mala znám. Já najednou uviděla, jak jsem se celá léta mýlila. Nikoliv v popisu jednání toho člověka, ale ve svých závěrech, důvodech, proč jedná, jak jedná.

Toto prozření, že člověk celá léta soudil jednání jiného v domnění, že ví, jaký „neakceptovatelný“ důvod jej k tomu vedl, a tento důvod odsoudil, aby náhle mnohdy po letech zjistil skutečný důvod jeho počínání, je vždy velkou učební lekcí.