Jiný přístup

Jste uhonění, neustále ve stresu, ale cítíte se přitom sebevědoměji, než tomu bylo v době, kdy jste takový shon neměli? Možná je to iluze a ve skutečnosti jste méně sebevědomí a dále od sebe, než tomu bylo dříve.

Potkávám hodně lidí, co několik týdnů, měsíců či let jakoby ztratili kompas. Tím co byli, začíná se zdát, že nejsou. To, kam směřovali, pomalu ztrácí smysl. To, na co se upínali a spoléhali, je nechalo na pospas. Ti, co je potřebovali, je již nepotřebují. Zkrátka, zažívají ztrátu identity.

Partner či partnerka se o vás stará, spoustu věcí zařídí, zorganizuje?  Nebo jsou to rodiče, kteří vše zamáznou a urovnají? Je to dobře nebo špatně? Ani jedno z toho. Děje se to, aby vás to upozornilo na nějaký blok u sebe.

Každá situace je jen informace pro vás a pro všechny ostatní v ní zúčastněné. Každému nese mnohdy zcela jinou informaci. Proč? Každý z vás si danou situací má často zpracovat něco zcela jiného.

Proč jeden z partnerů nebo rodiče raději vše zařídí sami a tolik se o nás zdánlivě starají?

Znám jednoho muže. Práce pro něj byla alfou omegou. Podle ní ohýbal vše ostatní. Ať nastoupil do práce kamkoliv, každodenní několikahodinové přesčasy byly pro něj samozřejmostí. Nestaral se, zda a jak mu bude ten nadmíru strávený čas v práci vynahrazen. Dovolenou si vybíral často až ve chvíli, kdy už musel a během ní většinu času stejně pracoval. Byl tak pyšný na to, kolik toho zvládne, s jakými vlivnými lidmi se stýká a rád o tom často povídal. Stres a nestíhání bylo u něj na denním pořádku. Čas na sebe, to bylo sprosté slovo.

Jste špatní z toho, když vám partner říká, co by rád, co nerad? Sebemenší náznak nelibosti někoho ve vaší blízkosti vám způsobuje napětí a stres? Ten dotyčný nemusí ani zvyšovat hlas nebo křičet a vy jste zahnaní do kouta?

Porovnáme, zhodnotíme možnosti, zanalyzujeme, ujistíme se důkazy, zhodnotíme nejekonomičtější variantu a na základě této masy informací se rozhodneme. Znáte to?

Před lety za mnou přišel jeden muž. Podnikal a v rámci toho neustále něco budoval, rozšiřoval a organizoval pro lidi. Vše co dělal, měl zvyk dělat ve velkém stylu, honosně a s velkou slávou.
Povídal mi však, že vše stojí za starou belu. Dle jeho mínění jej všechny partnerky jen vymačkají a pak odhodí s dovětkem, že se jim dostatečně nevěnuje a že je nemá dostatečně rád.
A se zaměstnanci je to to samé.

Znáte někoho, kdo chodí s očima sklopenýma na zem, aby jej náhodou někdo neviděl? Znáte někoho, kdo by se rád o něco podělil, ale buď to neudělá a do rozhovoru se nezapojí, nebo se pokusí, ale připomíná to spíše strojovou křeč? Znáte někoho, kdo nedobrovolně zakusil, jaké to je být vyčleněný, nepřijímaný? Nebo se vy sami v tomto popisu vidíte?

Proč myslíte, že se to děje? Proč někteří z vás jsou v mládí a v mnohých etapách svého života odstrkováni, neoblíbeni? Protože jste často jiní, ve smyslu blíž sobě než většina kolem vás.

Nějak se zachováte, nějak se rozhodnete a následně se dostaví zlost, lítost, pocit provinění či pocit oběti. Znáte to? Je to naše cítění. To si těmito pocity dáváme sami na vědomí, že jsme se rozhodli na základě svého ega a nikoliv sebe. Jakékoliv zareagování či rozhodnutí, které je v souladu s námi, poznáme. Budeme cítit vnitřní mír, takové vnitřní zklidnění.

Čím blíž jsme k sobě, tím se máme více rádi. Čím více se máme rádi, tím si sebe více vážíme, a tedy si vážíme i své energie a svého času. Když si vážíme sebe a svého času, již zvažujeme, čemu či komu dáme energii a čas. Tím se nám zredukuje počet činností, které jsme dříve dělali, a i počet lidí, se kterými jsme dříve trávili čas, a do našeho života přibydou nové tváře a nové příležitosti.