Jiný přístup

Taky jste se někdy rozhodli pro nějakou činnost a následně vás pronásledovala samá nepříjemnost, obstrukce a komplikace? Proč se to tak děje? Proč nás najednou stresuje něco, co jsme tolik chtěli? Proč se činnost, kterou jsme chtěli tolik dělat, pro nás najednou stává zdrojem těžkostí a komplikací?
Předně, nejde ani tak o ty těžkosti jako o to, že to jako těžkosti vnímáme.

Něco se přihodí, co ovlivní náš dosavadní život, a my se kvůli tomu zlobíme? Nebo sami pod tlakem okolností učiníme rozhodnutí, co zasáhne náš život, my se avšak litujeme a nechápeme, proč se taková nespravedlnost děje právě nám?
Neděje se žádná nespravedlnost!

Něco nám nevyhovuje, nelíbí se nám a čekáme, že to bude lepší, že se to vyřeší, změní. A tak čekáme a v mezidobí si mnohdy stěžujeme, litujeme se a obviňujeme sebe nebo jiné. Omyl. Samo se to nezlepší, a ani nevyřeší.

Nějak jste se rozhodli, a vaši blízcí se vás snažili zvyklat a na poslední chvíli zvrátit vaše kroky? Stalo se vám to?

Někdo nás pochválí a my se ošíváme? Někdo nám chce dát koš jablek, kousek buchty s sebou domů, zaplatit vstupné do bazénu nebo kafe, a my to odmítáme?
Ve skutečnosti máme problém s přijímáním.

Kdybyste mě znali před lety. Holka, ze které tryskalo ego ze všech stran. Projevovalo se to různými způsoby. Při rozhovorech s přáteli, rodinou nebo i při prvních setkáních jsem nepozorovaně naváděla směr rozhovoru na sebe, na svoji práci, na to jak náročnou práci mám, a jak to úžasně zvládám, s kolika vlivnými lidmi se stýkám a hlavně jak moc jsem vytížená.

Všichni si vzájemně pomáháme, byť se nám to tak vůbec nemusí jevit. Dokonce si to nemusí myslet ani ti, co nám ubližují, co nás rozčilují nebo komplikují život. V našich partnerech, rodině, kamarádech nebo i v pokladní v samoobsluze a kolemjdoucích se zrcadlíme my sami.

Je pro nás nepříjemná představa, že se k někomu přitulíme, že někoho obejmeme nebo někdo obejme nás? Chtěli bychom někdy vyslovit, že někoho máme rádi, že si něčeho nebo někoho vážíme nebo že nás někdo či něco potěšilo, ale nejde nám to přes krk? Nebo naopak objímáme, říkáme, že máme rádi spíše z povinnosti, že se to očekává?

Spousta z nás v současné době prožívá nejrůznější dramata, ať už přímo ve svém osobním životě nebo zprostředkovaně přes dramata svých blízkých. V souvislosti s tím nás tíží strachy, úzkost až deprese, které v průběhu dnů různě kolísají a často rostou na intenzitě. Milovaní lidé, není to nic jiného než chyták našeho ega.

Svých přátel či známých se zeptáte, zda by někdy nešli na kafe, na víno, pokecat, a když se pak k tomu schyluje, ve skutečnosti se vám nechce. Jakoby vám stačil ten fakt, že ten známý či kamarád si s vámi chce jít sednout. Poté, co váš známý projeví zájem strávit s vámi čas, vás zaplaví hezký pocit. A ten vám stačí a už nepotřebujete na to kafe s tím známým jít. Znáte to?