Jiný přístup

Kdybyste mě znali před lety. Holka, ze které tryskalo ego ze všech stran. Projevovalo se to různými způsoby. Při rozhovorech s přáteli, rodinou nebo i při prvních setkáních jsem nepozorovaně naváděla směr rozhovoru na sebe, na svoji práci, na to jak náročnou práci mám, a jak to úžasně zvládám, s kolika vlivnými lidmi se stýkám a hlavně jak moc jsem vytížená.

Všichni si vzájemně pomáháme, byť se nám to tak vůbec nemusí jevit. Dokonce si to nemusí myslet ani ti, co nám ubližují, co nás rozčilují nebo komplikují život. V našich partnerech, rodině, kamarádech nebo i v pokladní v samoobsluze a kolemjdoucích se zrcadlíme my sami.

Je pro nás nepříjemná představa, že se k někomu přitulíme, že někoho obejmeme nebo někdo obejme nás? Chtěli bychom někdy vyslovit, že někoho máme rádi, že si něčeho nebo někoho vážíme nebo že nás někdo či něco potěšilo, ale nejde nám to přes krk? Nebo naopak objímáme, říkáme, že máme rádi spíše z povinnosti, že se to očekává?

Spousta z nás v současné době prožívá nejrůznější dramata, ať už přímo ve svém osobním životě nebo zprostředkovaně přes dramata svých blízkých. V souvislosti s tím nás tíží strachy, úzkost až deprese, které v průběhu dnů různě kolísají a často rostou na intenzitě. Milovaní lidé, není to nic jiného než chyták našeho ega.

Svých přátel či známých se zeptáte, zda by někdy nešli na kafe, na víno, pokecat, a když se pak k tomu schyluje, ve skutečnosti se vám nechce. Jakoby vám stačil ten fakt, že ten známý či kamarád si s vámi chce jít sednout. Poté, co váš známý projeví zájem strávit s vámi čas, vás zaplaví hezký pocit. A ten vám stačí a už nepotřebujete na to kafe s tím známým jít. Znáte to?

Máte pocit, že jste dali svým blízkým tolik, že jste se pro ně obětovali, že jste pro ně tolik udělali a oni teď na vás kašlou? Zeptejte se sami sebe, jaké motivy vás k té péči o jiné vedly? Láska? Potřeba ovládat či závislost?

Když uděláme něco, co není v souladu s námi, cítíme se dlužni nebo naopak, že nám někdo jiný dluží. Tato nerovnováha se projeví, ať už u toho samého člověka nebo u někoho jiného. Mnohdy si nebudeme uvědomovat, že danou konkrétní situací jen vyrovnáváme nerovnováhu.

Snažíme se držet krok s kolegy v práci, spolužáky ve škole nebo konkurencí? Snažíme se být lepšími než ostatní v běhu, v práci, ve výši výdělku, ve velikosti baráku? To, co se odehrává vně, je jen odraz toho, co se odehrává uvnitř nás. Co tedy uvnitř nás probíhá, když náš každodenní život připomíná spíše maraton a potřebujeme vítězit a vyčnívat?

Jste uhonění, neustále ve stresu, ale cítíte se přitom sebevědoměji, než tomu bylo v době, kdy jste takový shon neměli? Možná je to iluze a ve skutečnosti jste méně sebevědomí a dále od sebe, než tomu bylo dříve.

Potkávám hodně lidí, co několik týdnů, měsíců či let jakoby ztratili kompas. Tím co byli, začíná se zdát, že nejsou. To, kam směřovali, pomalu ztrácí smysl. To, na co se upínali a spoléhali, je nechalo na pospas. Ti, co je potřebovali, je již nepotřebují. Zkrátka, zažívají ztrátu identity.