Jiný přístup

Pokud dodržujeme nějaká naše či rodinná zažitá pravidla, postupy a tradice, protože to tak cítíme, a je to tedy v souladu s námi, pak jsme v harmonii sami se sebou. Poznáme to. Hluboko uvnitř sebe při té činnosti cítíme mír a žádné rozrušení. My máme uvnitř sebe klid, ačkoliv naše počínání může někomu připadat zkostnatělé, a mohou si o něm ostatní myslet cokoliv. Ten klid nám poskytuje vnitřní jistotu, která je zcela něco jiného než iluzorní jistota přicházející zvenčí. Rozdíl pocítíme, až tuto vnitřní jistotu prožijeme.

Vše spěje do rovnováhy, byť se nám to tak nemusí zdát. Ostatně, i proto naše smýšlení o nás samých bude vnější svět přehrávat jak film na pásce. Co je tedy potřeba udělat, aby blízcí nevyužívali naši neschopnost říct „Ne“?

Stává se vám při rozhovoru, že ten druhý, který právě povídá, zároveň kývá hlavou a upřeně se na vás dívá? Možná to děláte občas i vy. Dělá to čas od času většina z nás.

Nedávno jsem potkala jednoho muže. V průběhu rozhovoru mi připomněl mě samotnou před několika lety. V hlavě se mi vybavilo hned několik lidí, kteří zažívají to, co on a já dříve. Díky tomu jsem si uvědomila, jak často se nám děje to, o čem budu povídat.

Všichni z nás máme v daném okamžiku vše, co potřebujeme. Někdo může namítat, že je to hloupost, protože on je nucen žít v nájmu a chtěl by své vlastní bydlení. Někdo může tvrdit, že kolikrát ani nevyjde a přitom neutrácí, a tedy potřebuje více peněz. Někdo potřebuje být více zdraví. Jiný zase potřebuje mít vlastní děti.

Před několika dny se mi znovu vybavila jedna vzpomínka. Když jsem byla advokátní koncipient, pracovala jsem v kanceláři, kde administrativu dělala jedna starší paní. Znáte to, když někoho potkáte, a už od první chvíle je vám nepříjemný nebo naopak, máte pocit, že vy jemu?

Nedávno jsem si uvědomila jednu věc. Můj život posledních několik měsíců jakoby splýval. Jakoby se různé oblasti mého života slily v jedno. Aniž bych jakkoliv do něčeho tlačila, věci se sami skládají,

„Když cítíme potřebu vzlétnout z větve, na které právě stojíme, musíme se před tím pustit té větve a po určitou chvíli padat, abychom objevili, že máme křídla“

Držíte si odstup, aby si na vás zaměstnanci nebo kolegové moc nedovolovali? V partnerském vztahu si necháváte zadní vrátka nebo nechcete nic moc sdílet? K cizím lidem, kteří vám vstupují do života, máte odstup nebo je vnímáte jako vetřelce?

Něco chceme, a neustále na to myslíme a toužíme po tom. Přemýšlíme, jak to udělat, abychom dostali to, co chceme, nebo častěji, vymýšlíme nejrůznější důvody, proč se to nepovede. Nevědomě pak přesně toto vytváříme.