Jiný přístup

Možná víte, že musíte něco změnit, nějak se pohnout a někam vykročit, ať už je to práce nebo vztahy nebo cokoliv jiného. Možná si říkáte, že jediné co potřebujete, je vědět, jak to udělat.

Tím vším, co my lidi děláme, většinou sledujeme uspokojení nějaké naší potřeby. Když máme nějakou potřebu, pak jsme otevřeni strachu, kdykoliv je v ohrožení uspokojení této naší potřeby. Na základě tohoto strachu pak často jednáme. Ne tedy předně s cílem ublížit jinému člověku, ale s cílem uspokojit tu naši potřebu, na jejímž naplnění jsme závislí. Čím méně potřeb, tím méně závislí jsme. A čím jsme méně závislí, tím máme méně omezení projevit sebe.

Cítíte se nepříjemně ve svých životních podmínkách, cítíte vnitřní pnutí až odpor dělat a snášet to, co jste byli dříve schopni. Je to skvělá zpráva. Začínáte se „probouzet“.

Vaši blízcí vám radí zůstat v práci, ačkoliv vědí, že ji děláte se zapřením? Vaše změna v nahlížení na věci kolem ještě nepřestala být terčem v oku starých známých, kteří ve snaze udržet vás „normální“ na vás chrlí obavy z tohoto nového a neznámého? Zůstaňte vnitřně klidní.

Jsou ještě tací, co podnikají předně proto, aby vydělali masu peněz. Tomu pak často uzpůsobí oblast, v čem se rozhodnou podnikat, a i způsob, jak své podnikání povedou.
Pak jsou ti, co podnikají předně proto, že v tom vidí cestu, jak se zbavit někoho nad sebou, mnohých příkazů a pokynů. Často nevydělají o moc více, než kdyby byli zaměstnaní, ale mají bonus – pocit větší volnosti. Ať je to jeden či druhý případ podnikání, mají často málo co společného s projevením toho, co v tom podnikateli skutečně je. Proč?

Setkali jste se s tím, že o vás partner až přespříliš pečuje? Na veřejnosti pak ještě více? Má obavu, abyste si nezapomněli vzít kartáček na zuby na služební cestu, rodinný kufr na dovolenou balí zásadně on, abyste vy náhodou na něco nezapomněli? Ptá se vás, jestli jste si vzali prášky, píše vám seznam na ledničku, co je potřeba nakoupit nebo uklidit, a pomalu se vás i ptá, jestli jste něco přes den jedli a pili? Nepřemýšleli jste někdy o tom, že toto jsou jen iluze? Že o to tu vůbec neběží? Že je zatím něco hlubšího než starost o to, abyste jako jejich partneři měli vše, co potřebujete?

Když se narodíme, jsme to jen my, my jedineční, kompletní a dokonale nedokonalí. Víme přesně, proč přicházíme, kdo jsme.

Slyšeli jste někdy o tom, že děti mají bohatou fantazii? Co když to není fantazie? Co když jsou jen schopny více vnímat? Co když tuto schopnost jsme používali všichni jako děti a teď ji máme v sobě jen pečlivě uzamčenou? Co když dospělé od schopností dětí odděluje jen víra v to, co vidí a cítí, kterou děti na rozdíl od dospělých ještě mají?

Všechno tak do sebe zapadá. Všechno je tak dokonale synchronní. My to často nevidíme. Není divu, žijeme v tom, co bylo, nebo v tom, co bude. Jediný čas, kdy se však něco děje, je teď a tady. Kdybychom byli teď a tady, byli vděční za to, co máme nebo nemáme, pak bychom viděli ty souvislosti. Když bychom byli schopni vnímat ty souvislosti, nehledali bychom bezpečí všude okolo, jelikož bychom pochopili, že vše se děje v ten pravý čas a vše, co se děje, je pro naše dobro, byť se nám to může zdát šílené.

Mluvili vaši rodiče o vás spíše v souvislosti s tím, co jste provedli a co se nepovedlo, než o tom, co jste dokázali? Často jste slyšeli rodiče před ostatními mluvit o tom, jak jste neskromní, do větru, nezodpovědní a málokdy nebo vůbec o tom, co se vám povedlo, co vám jde, v čem jste úžasní? Dle slov vašich rodičů váš partner má s vámi svatou trpělivost? Často rodiče vaše partnery, vaše sestřenice a bratrance a děti z okolí stavěli do role těch úžasnějších, než jste vy jako jejich děti?