Jiný přístup

K tomuto tématu mě dovedly myšlenky, které mi v poslední době opakovaně přicházely při různých setkáních s přáteli, kteří jsou novopečeně mámy a tátové.

Při přátelském posezení někteří z nich různě mezi řečí prohodili, že by býval porod byl jiný, kdyby … a často při těchto prohlášeních byl cítit vztek, zloba, výčitky a lítost.

Nejsem zatím maminkou, a tak možná mnozí z vás si pomyslí, co o tom vím. Přesto se s těmi, kteří si to mají přečíst, chci o tyto myšlenky podělit.

Vše, co se nám děje, je v pořádku. Tam, kde právě jsme, jsme dobře. Nemusí se nám to líbit, můžeme se vztekat, cítit zlost, křivdu, zradu, provinění. I to je v pořádku.

Ptáme se jiných, jestli něco pro nás důležité dobře dopadne. Ptáme se, zda naše rozhodnutí bylo správné. Místo ptaní často použijeme i taktiku opačnou.

Kdykoliv něco nechceme, vzdorovitě odmítáme nějaké situace, litujeme se nebo se cítíme vinni, odmítáme sebe. Náš život není stojatý rybník ale řeka, která neustále teče.

Pokud dodržujeme nějaká naše či rodinná zažitá pravidla, postupy a tradice, protože to tak cítíme, a je to tedy v souladu s námi, pak jsme v harmonii sami se sebou. Poznáme to. Hluboko uvnitř sebe při té činnosti cítíme mír a žádné rozrušení. My máme uvnitř sebe klid, ačkoliv naše počínání může někomu připadat zkostnatělé, a mohou si o něm ostatní myslet cokoliv. Ten klid nám poskytuje vnitřní jistotu, která je zcela něco jiného než iluzorní jistota přicházející zvenčí. Rozdíl pocítíme, až tuto vnitřní jistotu prožijeme.

Vše spěje do rovnováhy, byť se nám to tak nemusí zdát. Ostatně, i proto naše smýšlení o nás samých bude vnější svět přehrávat jak film na pásce. Co je tedy potřeba udělat, aby blízcí nevyužívali naši neschopnost říct „Ne“?

Stává se vám při rozhovoru, že ten druhý, který právě povídá, zároveň kývá hlavou a upřeně se na vás dívá? Možná to děláte občas i vy. Dělá to čas od času většina z nás.

Nedávno jsem potkala jednoho muže. V průběhu rozhovoru mi připomněl mě samotnou před několika lety. V hlavě se mi vybavilo hned několik lidí, kteří zažívají to, co on a já dříve. Díky tomu jsem si uvědomila, jak často se nám děje to, o čem budu povídat.

Všichni z nás máme v daném okamžiku vše, co potřebujeme. Někdo může namítat, že je to hloupost, protože on je nucen žít v nájmu a chtěl by své vlastní bydlení. Někdo může tvrdit, že kolikrát ani nevyjde a přitom neutrácí, a tedy potřebuje více peněz. Někdo potřebuje být více zdraví. Jiný zase potřebuje mít vlastní děti.

Před několika dny se mi znovu vybavila jedna vzpomínka. Když jsem byla advokátní koncipient, pracovala jsem v kanceláři, kde administrativu dělala jedna starší paní. Znáte to, když někoho potkáte, a už od první chvíle je vám nepříjemný nebo naopak, máte pocit, že vy jemu?