Jiný přístup

Nějakou dobu jsem vyučována (zkoušena) v jednom tématu a myslím, že spousta z vás, aniž si to třeba uvědomuje. Zatím se to třeba děje jen některým z vás, ale vnímám, že za krátko z toho bude zkoušen dav lidí. A bude to mít ohromně silný a nádherný dopad na naše životy, na celou planetu. Už teď je to možné vnímat.

Ta zmíněná výuka spočívá v tom, jak nakládáme s informacemi, kterým se stále více otevíráme.

Jste v nějaké situaci a čekáte, stojíte na místě a nevíte kudy se vydat nebo čekáte, že se to nějak vyřeší a myslíte si, že jediné, co to od vás chce, je čas. Znáte to?

Není čekání jako čekání.

Nedávno se mi ozvala jedna žena. Potkala muže, který ji naprosto ohromil, který ji zahrnul pozorností, péčí a láskou, kterou ona dosud, a to ani ve svém stávajícím vztahu nikdy nezažila. A ona sama sebe a své jednání vůbec nepoznávala. Avšak, tento muž byl zadaný, stejně jako ona. A zatímco ona by ráda začala novou kapitolu, tento muž se nakonec rozhodl jinak.

Tak, jak někdo má hnědé oči, někdo modré, někdo je vysoký, někdo malý, atd. stejně tak někdo žije v domě, někdo v nájmu, někdo má rodinu, někdo žije sám, někdo je rozvedený, někdo žije jen tak na hromádce, někdo má čtyři děti, někdo žádné, někdo rodí ve dvaceti, někdo ve čtyřiceti, někdo studoval vysokou školu, někdo se ani nevyučil, atd.

Žily, byly jednou tři sestry.

Jedna dostala do vínku dar, že se velice snadno učila. Později jí byl dán dar studovat prestižní vysokou školu. Díky vystudování této vysoké školy a práci, kterou vykonávala, jí byl dán dar velice slušně vydělávat a postarat se velice slušně o sebe, o své potřeby a obstarat si střechu nad hlavou.

Druhá sestra dostala do vínku dar střechy nad hlavou od svých rodičů, kteří jí významně dopomohli ke koupi té střechy nad hlavou. Díky tomuto se tato žena nemusela tolik strachovat o to, kde složí hlavu.

Chtěla bych se s vámi podělit o jednu opakovanou zkušenost.

Já stejně jako vy mám mnoho nezpracovaných věcí, a tak mě taky přepadají různé strachy a jiné nepříjemné emoce.

Má opakovaná zkušenost, která mi poskytla úlevu, bylo, že jsem se v těch chvílích zaměřila na přítomnost. Když jsem jedla, snažila jsem se plně uvědomovat, že jím, a být za to vděčná. Při každém nádechu jsem se snažila si plně uvědomit, že dýchám, a jaký je to dar, že můžu dýchat a vůbec něco dýchat, atd.

Máte dceru, která se stydí za to, jak vypadá? Máte dceru, která si stěžuje na nějakou část svého těla nebo se utápí v sebelítosti, proč ona má takové tělo a jiné mají jiné?

Popíši, jak to vnímám ze své roviny vnímání, ze které to načítám.

Nedávno jsem měla individuální sezení s jednou ženou. Během sezení si poskytla odpovědi na různé otázky ohledně svého života. Odpověď na jednu z nich mě však velmi upoutala svoji trefností a přesností, ze které sama to téma vnímám.

A jelikož je to odpověď podaná takovým způsobem, který cítím, že může ledacos o daném ujasnit i některým z vás, posílám ji trochu pozměněnou mezi vás.

Nedávno jsem byla svědkem jedné situace. Moji blízcí měli ten den naplánovanou takovou relaxační akci. No a ten den ráno zčistajasna zazvonil telefon. Volal známý, že střelil divočáka a že jestli ho chtějí, musí si pro něj do dvou hodin dojet. Což představovalo okamžitě vyjet, jelikož ten kanec na ně čekal 100 km daleko.

Tento článek bude pro některé z vás možná jeden z těch, který je mimo obsah, na který jste ode mě zvyklí. Občas se stane, že mám napsat o věcech z pohledu hlubšího, než z jakého je většinou prostřednictvím mých článků k vám promlouváno.

Chci se s vámi podělit o jeden z vhledů, který jsem měla v nedávné době. Přišel v momentě, kdy jsem se nacházela v situaci, kterou jsem vnímala jako velmi nepříjemnou. Přesněji, nedělo se nic neobvyklého vně, ale uvnitř mě se toho dělo mnoho.