Jiný přístup

Nedávno jsem se zeptala sama sebe, co potřebuji vědět. Ihned jsem necítila své tělo, nemělo v tu chvíli žádnou váhu a spatřila světlo, které obsáhlo celý obraz. V tom světlu se postupně krystalizovaly různé bytosti. Ale jedna vystupovala do popředí. Můj průvodce. Přesněji, jeden z mých průvodců, se kterým jsem vědomě spojena již nějaký čas.

Chtěla bych se s vámi podělit o jeden příběh. A na něm ukázat, jakou moc mají naše myšlenky, naše prožívání, naše zaměření pozornosti.

Před časem jsem měla individuálku s jednou ženou. Ta žena řešila vztah se svojí sestrou. Dlouhá léta se k vůli jedné neshodě nebavily. Bylo tam spoustu nevyřčeného, nedořešeného, výčitky a zloba. Jakmile se během sezení zmíněná žena navedla na toto téma, bylo vidět, že s tím má spojenou bolest a že jí stav, v jakém je její vztah se sestrou, není jedno a že ona sama si v této oblasti potřebuje něco dořešit.

To trvalé vzniká samo, plynule, postupně, zcela přirozeně, bez nátlaku či jiné formy manipulace. Vzniká to totiž z nás skutečných. Proto nám to poskytuje trvalý pocit štěstí a naplnění. Tento uspokojující pocit nám však nezabezpečuje to, co takto samovolně a nenuceně vzniká, ale to naše vnitřní vědění, že je to z nás. Ten pocit, že víme (cítíme), že to, čeho jsme součástí, jde z nás skutečných, je zdroj toho blaženého pocitu v těle. Ten skutečný pocit bezpečí lze totiž nalézt jen uvnitř sebe, nikoliv vně. To skutečné bezpečí nám totiž poskytuje naše vnitřní žena, my sami.

Nedávno se mě ptala jedna žena na to, jak přinutit svého manžela, aby se postavil své matce.

Měla jsem sezení s jednou ženou. Ta žena mluvila o vztahu se svým partnerem. Povídala o tom, že jejich soužití je velice klidné. Ale prý na ní až moc. Ona by ráda cestovala, zažívala dobrodružství a partner na to moc není.

Pobídla jsem ji, ať se zeptá sama sebe, co je v dané chvíli o tom připravena vědět, jaké informace je ona nyní schopná k tomu tématu přijmout.

Často se na mě obrací lidé s jedním příběhem. A není to náhodou. Tak jako kolem vás všech, tak i kolem mě jsou lidé, kteří v něčem vykazují moje vlastní prvky. Ať už ty osvobozené nebo ty, které stále čekají na propuštění z vězení.

Zmínění lidé popisují, jak všichni kolem jsou stabilizovaní, už ví, jak a kde chtějí bydlet a bydlí. Už ví, jak chtějí žít, a oni mají vše rozcupované nebo při nejlepším hodně nestabilní a mají pocit, že neví, kde chtějí zakotvit, jaké prostředí by jim vyhovovalo, atd.

Znám jednu ženu. Ta mi při jednom našem společném rozhovoru pověděla, že si myslí, že umí hodně naslouchat jiným. Já mlčela, byť nějaké informace mi k tomuto jejímu sdělní přišly. Ale nevěděla jsem, jak je předat, aby dotčenou osobu povzbudily a zvedly jí sebeúctu. A tak jsem mlčela. Avšak, nejspíš některá z těch informací měla být projevena a vyslovena. Nejspíš některou z těch informací dotyčná osoba měla slyšet, jelikož na mé mlčení zmíněná žena reagovala otázkou, zda si také myslím, že je naslouchající.

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta se svěřila s tím, že je pro celou svoji rodinu, rodiče a sourozence jako matka. Prý je neustále sunuta do role, kdy ona se má o někoho starat. Vnitřně jí to tlačí se starat o rodiče a sourozence, avšak mnohdy je to na úkor jí. Stará se, aby jiní měli ten spokojený život, a přitom ona nemá svůj život. Rodiče jí neustále bombardují dotazy, kdy si najde partnera a přitom jí svými požadavky a jejich plněním zaplňují veškerý její volný čas.

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta povídala, že neví, co má dělat v těch situacích, kdy na ni okolí chrlí požadavky, kdy jsou v okolí lidé, kteří jsou nepříjemní, negativní, hádaví.

Pobídla jsem ji, ať se na to zeptá uvnitř sebe. V tu chvíli uviděla místnost, kde si hrálo malé dítě s balónem. Bylo veselé a zcela pohlcené tou hrou. Po chvilce si uvědomila, že je to ona sama jako malá. Náhle se v daném obrazu objevili muž a žena a dané ženě bylo jasno, že jsou to její rodiče z tohoto života.

Poslední dobou často od různých lidí, z různých stran slýchám jednu větu jako reakci na nějakou nepříjemnou situaci v jejich životě, a sice: „Vše je a bude, jak má“.

Při pronesení této věty cítím z těch lidí takové pasivní odevzdání, jinou podobu výmluvy a odevzdání moci. Za toto přesvědčení se totiž schovávají na místo, aby jim sloužilo jako zdroj síly. Používají ho k tomu, aby se schovali do stavu oběti, místo aby jim to dodalo odvahu jít více do svého středu.