Jiný přístup

Nedávno jsem vyslechla jeden rozhovor. Jedna z žen povídala o nepříjemném zážitku se svojí rodinou. Ta nepříjemnost spočívala v tom, že se jí jeden z blízkých nezastal s odůvodněním, že to měl udělat, když jsou rodina. A zakončila to útrpným výrazem ublížené, že rodina by měla držet pohromadě. Jakoby říkala, jaký ona je chudák, že tomu tak dle ní v její rodině není.

V létě jsem vyjela na kole na jednu takovou kopcovitou vyjížďku. Během toho výletu jsem si znovu, avšak jinou formou, něco již z toho pro sebe objeveného uvědomila. A co to bylo, popíši v tomto článku.

Když jsem se během jízdy na kole zadívala do dáli, jak velký kus toho kopce mám před sebou, jelo se mi tíž, měla jsem chuť to vzdát, každé šlápnutí do kopce mi přišlo malé, nepatrné, měla jsem pocit, že se neposouvám atd.

K obsahu tohoto článku mě inspirovala jedna mladá žena. Během individuálky se při položení jedné otázky zavedla do jednoho svého prožitku z jednoho svého dávného života, který odžila.

Tentokrát nebudu popisovat, jak to probíhalo, jakou otázku si položila a k jaké trefné odpovědi se sama zavedla. Informace z této její prožité zkušenosti mně připomněly téma, o kterém se v tomto článku trochu rozepíši.

Nedávno jsem měla individuálku s jednou ženou. Ta žena chtěla znát odpověď na otázku, kde je ta hranice mezi jednáním na úkor sebe a vymezováním se s tvrdostí. Ze situací z poslední doby měla totiž pocit, že oproti dřívější době se nyní vymezuje, ale až moc, nebo způsobem, který je příliš tvrdý. Chtěla tak vědět, jestli tomu tak je a šla tedy z jednoho extrému (kdy se nevymezovala vůbec) do druhého extrému (kdy se vymezuje příliš rázně a zbytečně konfliktně). A pokud, tak jak z toho druhého extrému ven a vymezovat se moudře (nezbytným způsobem, avšak účinně).

V tomto článku se chci zmínit o jednom jevu, který se mi znovu připomněl jedním člověkem, kterého jsem před časem potkala. Bylo to jako se dívat na svůj vlastní obraz před lety, byť zvýrazněný a velmi zintenzivněný, za což jsem mu moc vděčná. A možná to někomu z vás pomůže si u sebe něco uvědomit a případně projít touto fází mnohem rychleji a snáze.

Nedávno jsem měla individuálku s jednou ženou. Ta žena řešila vztah k jednomu muži. Ten muž má vztah a dle jeho slov nechce s ní navázat bližší vztah. Ta žena ať se snaží, jak se snaží, nemůže přestat si na něj myslet. Vytváří si představy o tom, jak by bylo úžasné, když by spolu žili. Její každý den je protkán těmito představami. Žije více v těch představách, než ve svém životě a v realitě toho, co aktuálně v daném tématu má a nemá.

Měla jsem sezení s jednou ženou. Ta žena povídala o tom, jak jí nebaví práce, jak by ráda odešla, ale neví, kam by šla. Dle jejich slov už měla být jinde a je na sebe naštvaná, že se nedokáže pohnout. Ví, že potřebuje něco změnit, někudy se vydat, ale neví kudy.

Po navození pocitu bezpečí jsem ji pobídla, ať se na to zeptá sama sebe. Ať se sama poprosí o podporu, o nějaký návod, směr, radu.

Nedávno jsem se zeptala sama sebe, co potřebuji vědět. Ihned jsem necítila své tělo, nemělo v tu chvíli žádnou váhu a spatřila světlo, které obsáhlo celý obraz. V tom světlu se postupně krystalizovaly různé bytosti. Ale jedna vystupovala do popředí. Můj průvodce. Přesněji, jeden z mých průvodců, se kterým jsem vědomě spojena již nějaký čas.

Chtěla bych se s vámi podělit o jeden příběh. A na něm ukázat, jakou moc mají naše myšlenky, naše prožívání, naše zaměření pozornosti.

Před časem jsem měla individuálku s jednou ženou. Ta žena řešila vztah se svojí sestrou. Dlouhá léta se k vůli jedné neshodě nebavily. Bylo tam spoustu nevyřčeného, nedořešeného, výčitky a zloba. Jakmile se během sezení zmíněná žena navedla na toto téma, bylo vidět, že s tím má spojenou bolest a že jí stav, v jakém je její vztah se sestrou, není jedno a že ona sama si v této oblasti potřebuje něco dořešit.

To trvalé vzniká samo, plynule, postupně, zcela přirozeně, bez nátlaku či jiné formy manipulace. Vzniká to totiž z nás skutečných. Proto nám to poskytuje trvalý pocit štěstí a naplnění. Tento uspokojující pocit nám však nezabezpečuje to, co takto samovolně a nenuceně vzniká, ale to naše vnitřní vědění, že je to z nás. Ten pocit, že víme (cítíme), že to, čeho jsme součástí, jde z nás skutečných, je zdroj toho blaženého pocitu v těle. Ten skutečný pocit bezpečí lze totiž nalézt jen uvnitř sebe, nikoliv vně. To skutečné bezpečí nám totiž poskytuje naše vnitřní žena, my sami.