Jiný přístup

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu.

Ta žena povídala, že by ráda ve svém životě byla ještě nějak užitečná, že má pocit, že nevyužívá plně svůj potenciál. Do této oblasti života si chtěla vnést více světlo a poskytnout si tak bližší informace.

Po navození pocitu bezpečí jí její průvodce v podobě světelné bytosti zavedl na mýtinu, kde stál domek. Byla vybízena, ať zaťuká na dveře toho domku. Otevřela malá asi pětiletá holčička. Jakoby je čekala.

Nedávno jsem měla na individuálce jednoho muže. Ten řešil to, že cítí až paniku v jednom pracovním týmu, který má za úkol nějak nastartovat a zharmonizovat. Chtěl si vnést více jasno do této situace, kterou nyní prožívá a získat od sebe nějakou podporu, návod.

Po navození pocitu bezpečí uviděl vlka, který ležel na zádech. Kousek od něj stáli vzpřímeně jiný vlci a kousek dál celá smečka. Jakmile vlk ležící na zádech ucítil, že ostatní pochopili, že je slabší než oni, postavil se vzpřímeně na nohy.

Jedna žena na individuálce si poskytla odpovědi, které mě inspirovaly k sepsání tohoto článku.

Mluvila o vztazích, že se pořád jakoby točí v kruhu. Popisovala, jak nový partneři vykazují dříve či později podobné prvky, kvůli kterým skončil předchozí vztah. Oproti dřívější době si však nyní již uvědomuje, že je to o ní, že nemůže řešit ty muže, ale sebe a že uvnitř ní je něco neuzdraveného, nepřijatého, co se prostřednictvím těch projevů mužů hlásí o pozornost.

Z ničeho nic mi přišel takový pocit a z toho pocitu se pak vyklubala ohromná vděčnost, že tu můžu dělat práci, kterou dělám, že mám tu čest takto sloužit lidem. Jakoby pocit, že to všechno stálo za to. Pocit, že to všechno před tím, čím jsem prošla a má cesta pokračuje …, mělo svůj vyšší důvod a já můžu cítit po většinu času (jako i teď) tu velkolepost vás všech. Poslední dny to tak intenzivně cítím. Tak moc cítím.

Já ho miluju. „Jinejpřistup“ tím myslím. Je to něco jako moje první dítě, které tu v tomto životě mám.

Nedávno byl u mě na individuálce jeden muž. Před několika lety se mu změnil život. Vlivem životních výzev začal hledat sebe. Setkal se s jednou certifikovanou metodou zpracování bloků, která mu velice pomohla. Na základě toho v této práci s lidmi začal nacházet smysl a vrhl se do získávání odborné kvalifikace v dané metodě. A to s cílem také tuto metodu provádět a tak pomáhat a být užitečný. V této době jakoby objevil ztracenou identitu. Znovu byl jakoby někým, znovu někam patřil a cítil, že v jeho životě dělá znovu něco smysluplného.

Milovaní lidé,

ukončili jsme rok 2018. Tak jako jistě mnozí z vás i já v tomto čase analyzuji, přehodnocuji, ohlížím se zpět za tím vším prožitým a uskutečněným. Dělám takovou inventuru a s příchodem dalšího roku začínám s novou dosud nepopsanou stránkou.

Tato retrospekce mi často začíná adventem, vrcholí v průběhu vánočních svátků a finišuje počátkem nového roku.

Milovaní lidé,

další krásný rok je téměř za námi. Pro mě byl velmi náročný, avšak právě tím i velmi štědrý. Vše má rub i líc :-)

Situace, které jsem prožívala, a které mě velmi rozrušovaly, se oproti dřívějším letům netýkaly základních životních podmínek jako osobní a rodinný život, pracovní směřování. Naopak, tam jsem nacházela podporu a zázemí. Jednalo se o jednorázové situace (zdánlivě nikam nezapadající, zdánlivě nahodilé a nesouvisející). Ty všechny mě však umožnily setkat se se svými velmi hlubokými zraněními, na které uzrál čas k uzdravení.

Nedávno jsem vyslechla jeden rozhovor. Jedna z žen povídala o nepříjemném zážitku se svojí rodinou. Ta nepříjemnost spočívala v tom, že se jí jeden z blízkých nezastal s odůvodněním, že to měl udělat, když jsou rodina. A zakončila to útrpným výrazem ublížené, že rodina by měla držet pohromadě. Jakoby říkala, jaký ona je chudák, že tomu tak dle ní v její rodině není.

V létě jsem vyjela na kole na jednu takovou kopcovitou vyjížďku. Během toho výletu jsem si znovu, avšak jinou formou, něco již z toho pro sebe objeveného uvědomila. A co to bylo, popíši v tomto článku.

Když jsem se během jízdy na kole zadívala do dáli, jak velký kus toho kopce mám před sebou, jelo se mi tíž, měla jsem chuť to vzdát, každé šlápnutí do kopce mi přišlo malé, nepatrné, měla jsem pocit, že se neposouvám atd.

K obsahu tohoto článku mě inspirovala jedna mladá žena. Během individuálky se při položení jedné otázky zavedla do jednoho svého prožitku z jednoho svého dávného života, který odžila.

Tentokrát nebudu popisovat, jak to probíhalo, jakou otázku si položila a k jaké trefné odpovědi se sama zavedla. Informace z této její prožité zkušenosti mně připomněly téma, o kterém se v tomto článku trochu rozepíši.