Jiný přístup

Nedávno jsem od jednoho pravidelného podporovatele dostala hezký email, který mě inspiroval k sepsání tohoto článku, za což moc děkuji. Vlastně mě k němu inspirovali i mnozí z vás dříve, ale teď přišel ten správný čas o tom napsat, nebo zase z jiného úhlu napsat :-) A je to zase jeden z těch osobnějších článků.

Nedávno jsem měla individuálku s jednou ženou. Ta si chtěla poskytnout informace ohledně partnerského vztahu. V tomto novém vztahu se jí začínají opakovat stejné prvky, které byly ve všech předešlých. Konkrétně její snaha partnera tlačit k tomu, aby on jí plnil to, co žádá, aby on ji udělal šťastnou, její tendence počítat kolik majetku má on a kolik ona, tendence počítat, kolik přispěl on a kolik ona, tendence držet dál od partnera to, co je její, zkrátka tendence nepustit ho k sobě za své hradby.

Podělím se s vámi o jedno poznání, které mi došlo pod vlivem mnoha nepříjemných situací. A i přes to je mnohdy pro mě těžké ukočírovat své ego a ve svém životě to aplikovat.

V těch situacích se opakovalo následující. Čas od času během existence dané nepříjemné vazby s dotyčným jsem se já nebo dotyčný snažili ve vztahu k tomu druhému udělat nějaký vstřícný krok. Avšak já či ten druhý jsme vstřícnost toho druhého z nás vzali a hodili do koše a ještě pěkně před očima toho darujícího se tomu počinu vysmáli (obrazně).

Občas slyším od lidí větší či menší opovržení nad určitými slunečními znameními zvěrokruhu.

Např. „Ona je „Beran“, to vypovídá o všem.“ „Pana“ není nic moc dobré znamení.“ „Ty jsi „Kozoroh“, to je mi pak jasná ta přízemnost“ Ona či on musí být rodinný typ, když je „Rak“.

Jenže je to mnohem složitější. A toto zjednodušování, které občas zaslechnu, mě vedlo k sepsání tohoto článku.

Chci se s vámi podělit o jedno poznání, které již delší čas zkouším na sobě. Přesněji, které již delší čas jsem životem tlačena aplikovat. A ještě dnes mě to stojí velkou námahu, nemluvě o tom, jak jsem si v tom aplikování toho bránila dříve. A stojí mě to mnohdy velké úsilí to použít, a to i přesto, že stále intenzivněji a hlouběji uvnitř sebe vím, že to jediné pomůže.

Na tomto jsem si ostatně i opakovaně prožila, jak hluboce je v nás zakořeněno, že něco je či funguje nějak. A jak právě toto zakořenění nám brání uvidět a začít žít to, co je možná blíže skutečnosti.

Nedávno jsem zaslechla názor na život jednoho muže. Ten měl nápad, zrealizoval ho a nedopadlo to. Nyní je z pohledu blízkého či vzdáleného okolí hodnocen jako neúspěšný.

Já si při tom uvědomila, jak hluboce je v mnohých z nás zaryto, že když člověk selže, něco se mu nepodaří, že je neúspěšný. Jak hluboce máme v sobě zakořeněný strach ze selhání. Jak hluboce věříme této iluzi, že selhání je něco neúspěšného, něco, čemu bychom se měli vyhnout.

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta žena povídala o tom, jak se ji v partnerských a pracovních vztazích opakují pořád ty samé potíže a výměnou partnera ani šéfa nemizí. Dodala, že si uvědomuje, že to je o ní a ráda by si to u sebe nějak zpracovala, odpustila, co je potřeba odpustit.

Jedna žena si chtěla na individuálce poskytnout nějakou podporu, nějaký ukazatel, kudy jít dál. Měla pocit, že stojí na místě, že se nijak nevyvíjí. Dlouho cítila, že by se potřebovala ve svém životě pohnout, ale nevěděla jakým směrem, kudy. Pociťovala úzkost a beznaděj.

Po navození pocitu bezpečí se v její vizualizaci objevil jeden z jejich průvodců. Ukázal jí sérii snímků vývoje a života motýla. Od larvy, housenky až po motýla. Zmíněná žena se s nechápavým výrazem v obličeji průvodce dotázala, co jí to má říct o tom, co řeší, jak jí to má podpořit.

Od prvního nádechu tady na Zemi v tomto či jiném životě jsme si tvořili vše, co jsme pak následně v životě měli. Přesněji, netvořili jsme si něco konkrétního, ale náš náboj, to, co jsme vyzařovali, se odrážel v něčem vně, co mělo stejnou vibraci. Podstata tvoření tedy nespočívá v tom, že si tvoříme něco konkrétního, ale v tom, že se nám v životě zhmotňuje v nějaké podobě to, co odpovídá rovině naší vibrace.

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu.

Ta žena povídala, že by ráda ve svém životě byla ještě nějak užitečná, že má pocit, že nevyužívá plně svůj potenciál. Do této oblasti života si chtěla vnést více světlo a poskytnout si tak bližší informace.

Po navození pocitu bezpečí jí její průvodce v podobě světelné bytosti zavedl na mýtinu, kde stál domek. Byla vybízena, ať zaťuká na dveře toho domku. Otevřela malá asi pětiletá holčička. Jakoby je čekala.