Jiný přístup

Když se dítě učí chodit, rodiče ho podporují, povzbuzují, chválí sebemenší pokus. Rodiče ani jiní blízcí nepochybují, že se to dítěti jednou podaří. Proč nepochybují?

Protože je všeobecně známo, že dítě se chodit naučí. A je všeobecně známé, že k tomu, aby se chodit naučilo, vede mnohdy mnoho pádů a nevydařených pokusů. Rodiče v tomto dítěti věří, vůbec nepochybují o tom, že se chodit naučí.

Dítě tak je okolím podporováno a je to pro něj snazší uvěřit sobě, uvěřit tomu, že jednou bude chodit a to ruku v ruce vede k tomu, že se chodit naučí.

Jedna žena přišla na individuálku řešit své dítě. Avšak my nikdy nevyřešíme jiného. My můžeme řešit a vyřešit jedině sebe a tím, jak uzdravíme v tom tématu sebe, pomůžeme i svému dítěti.

To, co si zmíněná žena poskytla, mě velmi inspirovalo k sepsání tohoto článku, za což moc děkuji.

Malé dítě, když se učí chodit, taky nesčetněkrát spadne, ale i přesto to zkouší znovu a znovu, až se mu to postupně povede.

Jako malí se nehroutíme, když selžeme, spadneme na zadek při snaze se postavit, ale jako dospělí na tento přístup k životu zapomeneme. A při selhání nebo opakovaném selhání si řekneme: „Já na to nemám! nebo „Já to prostě nemůžu mít“. „Já nejsem tak dobrý, abych to dokázal(a)“

Nebo v případě kdy nás někdo zradí, zklame, tak si řekneme: „A dost! Už nikdy se nikomu neotevřu, neoddám!“

Nedávno mi jeden z vás po emailu děkoval za články na webu a u toho podotkl něco ve smyslu, jak je možné, že mladá žena napíše něco tak moudrého, co i lidé starších ročníků čtou s údivem. Jelikož něco v tom duchu mi daný člověk již párkrát napsal a nejen on, podnítilo mě to vyjádřit se k tomu veřejně. Možná je tu někdo, kdo si tu odpověď potřebuje přečíst nebo připomenout.

Klíčem ke skutečnému vyřešení jakékoliv situace je dostat se do klidu. Stav vnitřního klidu otevírá brány, přes které nám může proniknout pomoc Zdroje. Jedině přes vnitřní klid v nás může zasáhnout a danou situaci poskládat tak, jak je pro nejvyšší dobro naše a všech zúčastněných. Ovšem ne zcela bez naší pozemské účasti! Aby si to někdo nepletl s tím, že ho přijde někdo zachránit a vše za něj vyřídí. Ano, ta pomoc může spočívat v tom, že vlivem různých zdánlivě náhodně seběhnutých okolností se ta situace jakoby rozpustí (vyřeší) sama od sebe.

K tomuto článku mě inspiroval jeden z vás - jeden email, jeden dotaz, nebo spíše energie, která v tom byla.

Mnoho z nás je rodiči vychováváno k tomu, abychom někým byli, abychom vně dosahovali pozoruhodných met, vykonávali lukrativní práci, měli významné společenské postavení atd. Mnoho rodičů, kromě toho, že si přejí, aby se jejich děti měly dobře, chtějí se chlubit svými dětmi, a tedy i sebou.

Když máte pocit, že jste o všechno přišli, pak najednou nemáte strach překročit své strachy a udělat to, co jste díky strachu dříve neudělali.

Toto jsem si znovu připomněla před nedávnem. Já dříve řídila. V rámci koncipientské praxe v advokátní kanceláři jsem byla nucena jezdit mnohdy několikrát do týdne větší dálky na soudy a jednání. Později pod vlivem nepříjemné zkušenosti, které jsem byla svědkem, jsem se začala bát a řídit jsem postupně zcela přestala.

V nepříjemných situacích máme dvě různé krajní volby. Při reakci na tu vyvstalou situaci můžeme vycházet ze strachu. Tato volba se projevuje tak, že kolem sebe kopeme, házíme vinu na jiné, v komunikaci jsme bojovní, vyčítaví, trpíme sebelítostí atd. Chytneme se tak na lep a v ten moment nakrmíme svého naschválníčka uvnitř nás, který ke své existenci potřebuje potravu. A tu mu dodáváme pokaždé, když se chytneme na pozlátko úlevy, byť krátkodobé a zareagujeme ze strachu – obviňujeme sebe, jiné, atd.

Někdo si z nás dělá poskoka – i my sami si děláme poskoka z někoho.

Když se ohlédnete ve svém životě nebo kolem sebe po životech jiných, možná tento vzorec uvidíte. Například vaši rodiče, nebo jeden z nich vás přímo či nepřímo zahrnuje určitými požadavky. Když se ohlédnete dál, vidíte, jak i oni byli zahrnuti požadavky svých rodičů. No a když se podíváte před sebe, zahlédnete, jak i vy zahrnujete požadavky své děti, přátele atd.

Seberealizace není závislá na ničem zvenčí. Pocit naplnění ze seberealizace vychází z té naší aktivity, z toho, že projevujeme sebe. A to, že projevujeme sebe ve stále čistší podobě, cítíme. A když to cítíme, tak nemáme potřebu to komukoliv sdělovat, obhajovat, proč děláme to, co děláme a ujišťovat se tak před sebou a jinými, že děláme dobře.