Jiný přístup

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta řešila svůj věk a v té souvislosti to, že dosud nemá děti, které by tolik chtěla. K tomuto tématu si chtěla poskytnout bližší informace.

Po ukotvení a navození pocitu bezpečí k ní v rámci vizualizace přišel jeden z průvodců. Zeptala se, zda by ji mohl pomoci pochopit, proč se jí to tak děje a zda by jí mohl pomoci něco uvnitř sebe změnit. Průvodce pokývl a v ten okamžik viděla sebe jako malou holčičku z tohoto života. Stačil krátký obraz z jejího dětství a ona se rozplakala a v slzách pověděla, že to chápe.

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta aktuálně řeší situaci, jestli se nastěhovat k současnému partnerovi či nikoliv. Byť jeho děti má ráda, chce své vlastní. Bojí se, že přestěhováním k němu se odstřihne od jiných možností někoho potkat a promarní nějakou příležitost.

Když jsme tvrdí a nároční na lidi kolem sebe, znamená to, že jsme tvrdí a nároční na sebe.

Když nemáme pochopení k selhání jiných, stejně tak přistupujeme ke svým vlastním selháním.

Když jiným nechceme dopřát radost, když nám vadí, že jsou jiní radostní, smějí se, my sami sobě odpíráme se smát, mít radost.

Když závidíme jiným, že se jim daří, my sami sebe trestáme, vyčítáme, že se nám nedaří.

Nedávno jsem zveřejnila a napsala článek o harmonizování vztahů pomocí reakcí z vnitřního klidu uvnitř sebe. Poté jsem měla individuálku s jednou ženou, která si, mimo jiné, sama pro sebe zodpověděla otázku, jak dosáhnout vnitřního klidu v dané situaci a jak poznat, že toho klidu dosáhla.

Byla to předně její odpověď, šitá jí na míru, odpověď z roviny vědomí a projevená způsobem, ve kterém jí ta informace je aktuálně schopna nejvíce posloužit. Avšak možná pomůže i některým z vás si něco v sobě uvědomit.

Před pár dny jsem viděla animovaný film „Jak vycvičit draka III.“ Jeho příběh mě inspiroval k sepsání tohoto článku. Inspirovali jste mě k němu mnozí již dříve svými podobnými příběhy na individuálkách, ale ten film byl tím posledním impulsem, který mě dovedl k činu.

Nedávno jsem od jednoho pravidelného podporovatele dostala hezký email, který mě inspiroval k sepsání tohoto článku, za což moc děkuji. Vlastně mě k němu inspirovali i mnozí z vás dříve, ale teď přišel ten správný čas o tom napsat, nebo zase z jiného úhlu napsat :-) A je to zase jeden z těch osobnějších článků.

Nedávno jsem měla individuálku s jednou ženou. Ta si chtěla poskytnout informace ohledně partnerského vztahu. V tomto novém vztahu se jí začínají opakovat stejné prvky, které byly ve všech předešlých. Konkrétně její snaha partnera tlačit k tomu, aby on jí plnil to, co žádá, aby on ji udělal šťastnou, její tendence počítat kolik majetku má on a kolik ona, tendence počítat, kolik přispěl on a kolik ona, tendence držet dál od partnera to, co je její, zkrátka tendence nepustit ho k sobě za své hradby.

Podělím se s vámi o jedno poznání, které mi došlo pod vlivem mnoha nepříjemných situací. A i přes to je mnohdy pro mě těžké ukočírovat své ego a ve svém životě to aplikovat.

V těch situacích se opakovalo následující. Čas od času během existence dané nepříjemné vazby s dotyčným jsem se já nebo dotyčný snažili ve vztahu k tomu druhému udělat nějaký vstřícný krok. Avšak já či ten druhý jsme vstřícnost toho druhého z nás vzali a hodili do koše a ještě pěkně před očima toho darujícího se tomu počinu vysmáli (obrazně).

Občas slyším od lidí větší či menší opovržení nad určitými slunečními znameními zvěrokruhu.

Např. „Ona je „Beran“, to vypovídá o všem.“ „Pana“ není nic moc dobré znamení.“ „Ty jsi „Kozoroh“, to je mi pak jasná ta přízemnost“ Ona či on musí být rodinný typ, když je „Rak“.

Jenže je to mnohem složitější. A toto zjednodušování, které občas zaslechnu, mě vedlo k sepsání tohoto článku.

Chci se s vámi podělit o jedno poznání, které již delší čas zkouším na sobě. Přesněji, které již delší čas jsem životem tlačena aplikovat. A ještě dnes mě to stojí velkou námahu, nemluvě o tom, jak jsem si v tom aplikování toho bránila dříve. A stojí mě to mnohdy velké úsilí to použít, a to i přesto, že stále intenzivněji a hlouběji uvnitř sebe vím, že to jediné pomůže.

Na tomto jsem si ostatně i opakovaně prožila, jak hluboce je v nás zakořeněno, že něco je či funguje nějak. A jak právě toto zakořenění nám brání uvidět a začít žít to, co je možná blíže skutečnosti.