Naše nedokonalosti a slabiny jako nástroj našeho potenciálu

Nedávno jsem od jednoho pravidelného podporovatele dostala hezký email, který mě inspiroval k sepsání tohoto článku, za což moc děkuji. Vlastně mě k němu inspirovali i mnozí z vás dříve, ale teď přišel ten správný čas o tom napsat, nebo zase z jiného úhlu napsat :-) A je to zase jeden z těch osobnějších článků.

Já mám stále spoustu strachů a tedy mnoho svých částí nepřijatých. Stále v mém okolí jsou lidé, u kterých se mi nedaří permanentně udržet si vnitřní klid a sledovat jejich jednání pouze z pozice pozorovatele. Vlastně jinypristup.cz je toho důkazem, jelikož ty články, ty jsou všechny o mně nebo je v nich alespoň kousek i o mně. Nebýt mých dosud nepřijatých strachů, možná by nebyl jinypristup.cz. V něm je odraz mé dosavadní cesty.

A to se dostávám k tématu, o kterém chci napsat.

Ve společnosti je často uhnízděno přesvědčení, že člověk má dělat to, v čem vyniká, v čem je dobrý a že tedy tam je jeho potenciál, který má rozvíjet.

Podle mě nikoliv.

Podle mě je ohromný potenciál nás všech tam, kde se cítíme omezeni, kde se cítíme nedostateční, kde nevynikáme, kde nám něco nejde.

Proč si to myslím.

Já od základky bojovala s gramatikou. Z diktátů jsem měla při nejlepším „za tři“ a lepší výslednou známku naháněla na literatuře a slohovkách. Já jsem sice odmala milovala psaní, ale z nějakého důvodu jsem neměla cit pro gramatiku.

Když by se na to podíval někdo logicky, tak se nemohu živit anebo z části živit tím, že budu psát, když plavu v gramatice a píšu dlouhá nesrozumitelná souvětí.

Jako malá jsem to nikterak v hlavě nerozebírala a dál si psala pro sebe, a to aniž bych řešila gramatiku. Moje láska k psaní mě tehdy vůbec nedonutila si osvojit gramatiku a neznalost gramatiky mě nikterak nezabránila psát.

No a po mnoha letech jsem se k psaní vrátila. Bylo to v době, kdy jsem pod velkým vnitřním tlakem opouštěla advokacii, něco, co jsem od 15 let chtěla dělat. Abych se tehdy z toho nezbláznila, z toho pocitu, že nikým nejsem, když jsem to pustila, a že nic neumím, vypisovala jsem se z toho. Zkrátka ta Peťa se rozpomněla na to, co jí jako malé velmi pomáhalo. A opět jsem neřešila gramatiku.

Dokonce ani šíření článků mě nedonutilo gramatiku řešit. Když se však ohlédnu zpět, zjišťuji, že těmi roky psaní článků jsem se v gramatice velmi zdokonalila. Postupně jsem si u různých slov, slovních spojení sama od sebe a s chutí dohledávala, jak se co píše. Myslím si, že nad mojí gramatikou a větnou skladbou by dosud mnozí jazykovědci a učitelé českého jazyka brečeli, a přesto je to už skoro 5 let, co píšu články, které šířím mezi vás všechny, a vy mnozí je čtete a mnozí dáváte vědět, že vás v něčem inspirují.

Chci tím říct, že moje vášeň psát a podělit se tímto způsobem o to, co prožívám, jak věci vnímám, podělit se tímto způsobem o sebe, mi dodala odvahu vystoupit z davu i navzdory nedokonalosti a i navzdory nedokonalosti tento nástroj (gramatiku) používat v mém psaném projevu. Moje nedokonalost v gramatice a má úmorně dlouhá souvětí mi nezabránila věnovat se tomu, co mi dává smysl, u čeho se cítím velká, užitečná a naplněná. Ta cesta však vedla přes to, co mě nešlo, přes použití nástrojů, které jsem neovládala. Na té cestě jsem musela pracovat s gramatikou, ačkoliv jsem v ní nikdy nebyla dobrá a i teď nejsem. Tedy na své cestě jsem musela použít to, v čem dobrá nejsem a prostě to, jak to je přijmout a použít to, co mi moc nejde nejlépe, jak umím.

Vedle toho odmalinka jsem měla potíž ve vyjádření toho, co jsem chtěla říct. Možná proto jsem jako malá začala s psaním různých úvah nad životem. V hlavě mi totiž odmala, co si pamatuji, běhalo mnoho souvislostí, poznání, mnoho rozličných informací z různých hloubek a bylo toho tolik, že jsem se v tom mnohdy ztratila a často neuměla vyjádřit to, co jsem chtěla. Neuměla jsem komunikovat s lidmi a tedy ani s dětmi ve škole. Když jsem byla účastna nějakého rozhovoru, v hlavě mi kolovalo mnoho informací k tomu, já se vyjádřila, avšak to, co z pusy vylezlo, nebylo mnohdy vůbec to, co jsem chtěla říct. Jenže dotyčný si mě zaškatulkoval podle toho, co jsem řekla a nikoliv podle toho, jak jsem to uvnitř vnímala. Toto se se mnou táhlo od mala a dá se říci, že doteď. Možná právě proto jsem jako malá ráda psala. To, co k danému tématu vnímám, bylo pro mě snazší napsat na papír, jelikož jsem měla čas si promyslet použitá slova atd. než to všechno formulovat do mluveného slova.

A mnohdy i v tom napsaném se mi nedařilo vyjádřit přesně to, co jsem chtěla a způsobem, jak jsem to chtěla.

Logicky by se dalo říct, odhadnout, že člověk, který má potíž dát na papír, co chce sdělit, a ještě větší potíž má v mluveném projevu, stěží se bude rozvíjet právě v psaném a mluveném projevu a stěží se tím bude živit a stěží to je jeho potenciál.

Ale podívejte se na mě.

Já od roku 2014 píšu a za běhu, během vykonávání té činnosti, jsem se v psaní (gramatice i v přesnosti vyjádření toho, co chci napsat) zdokonalila a stále se zdokonaluji. A od roku 2019 se pomalu odvažuji natáčet videa a začínám se zdokonalovat i ve svém mluveném projevu. A opět za běhu. Nečekám na to, až to bude dokonalé a pak teprve videa pustím do éteru. Prostě to, co chci udělat, udělám, jak nejlépe v daný čas dokážu. A postupně tím se budu i zdokonalovat v použití toho nástroje, který moc neovládám.

Neplánovala jsem to. Sama bych se do toho nepustila, ale žene mě vnitřní chuť předat to, jak a co vnímám ještě více osobitějších způsobem. Toužím se přestat schovávat za ty články a více vystoupit. Ač se toho současně bojím. A zároveň si uvědomuji, že to šíření mých článků a teď i videí mě současně léčí – otevírá lidem, světu, životu. Nedostatek otevřenosti je jedním ze základních témat nás všech.

Rovněž jsem se vyhýbala technice. Neholdovala jsem nikdy sociálním sítím, vůbec mě nezajímala nějaká propagace. A jsem velký IT antitalent. Zvládala jsem pouze word a to ještě v omezeném režimu. No a světe div se díky své touze projevit to, jak a o čem přemýšlím, a touze se o to podělit jsem byla donucena založit si účty na různých sociálních sítích, naučit se základní práce s webem, kam pravidelně přidávám články a doplňuji jiné informace. Byla jsem životem dotlačena osvojit si práci s komunikačními technikami na dálku, vytvářet v grafických programech obrázky nebo je upravovat, a teď nově se učím natáčet videa, upravovat je v různých nahrávacích programech a ukládat je na youtube.

Netoužila jsem po tom. Navíc jsem velký technický antitalent. Spousta lidí okolo mě by tyto všechny doprovodné činnosti zvládali mnohem snáze a rychleji. Na tom však nezáleží. Nezáleží na tom, že to neumím, že to neovládám, že mi to jde pomalu a hůř než jiným. Jediné, o co jde, že mám touhu se určitým způsobem projevit a že všechny tyto dovednosti potřebuji jako své nástroje, abych se daným způsobem mohla projevit. A nakonec v těchto IT programech (itáci prominou toto označení:-)), budu možná víc zběhlá a zorientovaná než ti, kteří na to mají větší nadání než já.

Nebo ještě jedna věc v souvislosti s mými aktuálními činnostmi na webu jiynpristup.cz. Já jsem se odmala bála vystupovat, jakkoliv se veřejně projevovat. Nejspíš to souviselo i s tím, že jsem měla potíž ve slovním projevu a často jsem se v řeči zadrhla nebo mluvila velice rychle. Speciálně u lidí, u kterých jsem se necítila dobře. Ale uvnitř mě bylo vždy takové to nutkání, že to bude třeba.

Později v pubertě jsem chtěla vystupovat všude, kde to jen bylo možné a být vidět. Teď zpětně, když se ohlédnu, vím, že to nebyla má přirozenost. Vnitřně jsem se do toho tlačila, byť navenek jsem dávala najevo a možná to tak i vypadalo, že bez veřejného vystupování nemůžu být.

Zkrátka teď zpětně vím, že to byla má velká póza. Byl to zcela opačný projev mého vnitřního konfliktu, a sice velkého strachu se projevit, strachu být vidět a ukázat se na jedné straně a pocitu, že když to neudělám, když to nepřekonám, nebudu tu schopná splnit to, co mám, proč jsem sem přišla. To jsem si tehdy vůbec neuvědomovala, natož abych to byla takto schopná formulovat doslov.

No a pak po letech, od roku 2012, kdy se můj život začal bořit v mnohých základech, já abych se cítila líp, vrátila jsem se k psaní, pak začala své psaní šířit a mě to ještě víc naplňovalo – ten pocit, že jsem k něčemu, že jsem užitečná. Pro ten účel jsem si byla nucena zřídit web, pak i účet na sociálních sítích, kde jsem se postupně odvažovala šířit články a tak vlastně se i odvažovala se více projevit a ukázat. No a teď aktuálně zpracovávám další vrstvu tohoto svého strachu a začínám natáčet videa. A tak nepozorovaně se mi vlastně celé ty roky děje to, že se více a více odkrývám, že se více a více veřejně projevuji. Léčím tím své hluboké zranění nepramenící z tohoto života, v důsledku kterého mám velký strach se projevit a tím postupně harmonizuji svůj vnitřní konflikt – strach z veřejného projevu, strach z toho být vidět a nezbytnost tohoto v mé současné inkarnaci.

Vším tímto jsem chtěla říct, že všude, kde máte pocit, že máte slabiny, všechny tyto místa se mají postupně stát vašimi nástroji, prostřednictvím kterých vy budete tu plnit své poslání, zhmotňovat v něčem tu vaši vášeň. A současně právě ona vášeň je tím motorem, tou silou, která vám dodá odvahu ty slabiny přeměnit na vaši sílu. A o to jde! A současně vy na této své cestě budete nápomocni lidem okolo vás, ať je to stát, světadíl, celá planeta, nebo „jen“ rodina a blízcí.

S láskou Peťa

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.

Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, šiřte mé články a povědomí o webu Jinypristup.cz mezi další lidi, objednejte si moji knihu, nebo mi zašlete dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.

 

Mohlo by vás zajímat


Osobní rozvoj
Individuální setkání

Posláním těchto Individuálních setkání je posloužit jako most mezi vámi a vaší vnitřní moudrostí. Budete se jen rozpomínat na to, co už uvnitř sebe víte, a možná i s údivem zjišťovat, jakou moudrost (sílu) v sobě máte.
Povedu vás, abyste sami objevili, kde máte svá omezení, na místo, abych vám ukazovala, kde je máte. Ukážu vám způsoby, jak si můžete svá omezení osvobodit sami (do míry, v jaké jsem schopná si je zpracovávat sama), na místo, abych za vás nesla a řešila vaši odpovědnost a tím vás obírala o vaši sílu.
Dozvědět se víc

Zeptejte se
Poradna přes mail

Posláním této mé aktivity je vytvořit další prostor, kde se vy sami můžete prostřednictvím aktivity jiného spojit se svojí vlastní vnitřní moudrostí a odpovědět si tak na své aktuální otázky.
Informací pro vás tak není má reakce na vaši otázku, ale to, co vás v mé odpovědi dojme, co se vás dotkne, co se vám tím připomene, vybaví jako obraz, pocit, myšlenka nebo vás i rozruší. Má odpověď na vaši otázku je tak pouze mostem mezi vámi a vaší vnitřní moudrostí.
Dozvědět se víc