Jiný přístup

Spousta z nás v současné době prožívá nejrůznější dramata, ať už přímo ve svém osobním životě nebo zprostředkovaně přes dramata svých blízkých. V souvislosti s tím nás tíží strachy, úzkost až deprese, které v průběhu dnů různě kolísají a často rostou na intenzitě. Milovaní lidé, není to nic jiného než chyták našeho ega.

Svých přátel či známých se zeptáte, zda by někdy nešli na kafe, na víno, pokecat, a když se pak k tomu schyluje, ve skutečnosti se vám nechce. Jakoby vám stačil ten fakt, že ten známý či kamarád si s vámi chce jít sednout. Poté, co váš známý projeví zájem strávit s vámi čas, vás zaplaví hezký pocit. A ten vám stačí a už nepotřebujete na to kafe s tím známým jít. Znáte to?

Máte pocit, že jste dali svým blízkým tolik, že jste se pro ně obětovali, že jste pro ně tolik udělali a oni teď na vás kašlou? Zeptejte se sami sebe, jaké motivy vás k té péči o jiné vedly? Láska? Potřeba ovládat či závislost?

Když uděláme něco, co není v souladu s námi, cítíme se dlužni nebo naopak, že nám někdo jiný dluží. Tato nerovnováha se projeví, ať už u toho samého člověka nebo u někoho jiného. Mnohdy si nebudeme uvědomovat, že danou konkrétní situací jen vyrovnáváme nerovnováhu.

Snažíme se držet krok s kolegy v práci, spolužáky ve škole nebo konkurencí? Snažíme se být lepšími než ostatní v běhu, v práci, ve výši výdělku, ve velikosti baráku? To, co se odehrává vně, je jen odraz toho, co se odehrává uvnitř nás. Co tedy uvnitř nás probíhá, když náš každodenní život připomíná spíše maraton a potřebujeme vítězit a vyčnívat?

Jste uhonění, neustále ve stresu, ale cítíte se přitom sebevědoměji, než tomu bylo v době, kdy jste takový shon neměli? Možná je to iluze a ve skutečnosti jste méně sebevědomí a dále od sebe, než tomu bylo dříve.

Potkávám hodně lidí, co několik týdnů, měsíců či let jakoby ztratili kompas. Tím co byli, začíná se zdát, že nejsou. To, kam směřovali, pomalu ztrácí smysl. To, na co se upínali a spoléhali, je nechalo na pospas. Ti, co je potřebovali, je již nepotřebují. Zkrátka, zažívají ztrátu identity.

Partner či partnerka se o vás stará, spoustu věcí zařídí, zorganizuje?  Nebo jsou to rodiče, kteří vše zamáznou a urovnají? Je to dobře nebo špatně? Ani jedno z toho. Děje se to, aby vás to upozornilo na nějaký blok u sebe.

Každá situace je jen informace pro vás a pro všechny ostatní v ní zúčastněné. Každému nese mnohdy zcela jinou informaci. Proč? Každý z vás si danou situací má často zpracovat něco zcela jiného.

Proč jeden z partnerů nebo rodiče raději vše zařídí sami a tolik se o nás zdánlivě starají?

Znám jednoho muže. Práce pro něj byla alfou omegou. Podle ní ohýbal vše ostatní. Ať nastoupil do práce kamkoliv, každodenní několikahodinové přesčasy byly pro něj samozřejmostí. Nestaral se, zda a jak mu bude ten nadmíru strávený čas v práci vynahrazen. Dovolenou si vybíral často až ve chvíli, kdy už musel a během ní většinu času stejně pracoval. Byl tak pyšný na to, kolik toho zvládne, s jakými vlivnými lidmi se stýká a rád o tom často povídal. Stres a nestíhání bylo u něj na denním pořádku. Čas na sebe, to bylo sprosté slovo.

Jste špatní z toho, když vám partner říká, co by rád, co nerad? Sebemenší náznak nelibosti někoho ve vaší blízkosti vám způsobuje napětí a stres? Ten dotyčný nemusí ani zvyšovat hlas nebo křičet a vy jste zahnaní do kouta?