Jiný přístup

Společně jste vytvořili něco tak krásného, jako jsou vaše děti, ale teď se jen dohadujete? Jste sousedé, ale váš vztah spíše připomíná bojiště? Jako sourozenci jste spolu zažili spoustu hezkých a možná i těžkých chvil, a teď si nemůžete přijít na jméno? Rozjížděli jste společně podnikání téměř z ničeho, poháněla vás euforie, táhli jste za jeden provaz, a teď každý tahá za jiný jeho konec? Tak dlouho jste spolupracovali, tolik let jste si byli vzájemně prospěšní a teď jste protistranami u soudu?

Měla jsem raději v práci zůstat déle a dodělat to. Neměla jsem to kolegyni říkat, měla jsem raději držet pusu. Mám prozvoněno od syna, honem musím zavolat zpět, snad mi to zvedne, určitě zase nějaký průšvih. Jak poplatím ty nedoplatky. Dneska se na mě šéf tvářil nějak divně, snad mě nechce vyhodit. Možná jsem neměla na manžela u snídaně tak vyjet. Chudák malá, zůstává každý den ve školce jako poslední. Jiné mámy to zvládají si pro děti chodit dřív. Znáte to? To je naše mysl, přesněji myšlenky, které neustále produkuje.

Za vším, co my lidé říkáme ostatním, jak se k nim chováme, jak reagujeme na určité situace, je naše potřeba. To, co říkáme ostatním a jak se k nim chováme, tak nesouvisí s těmi lidmi, ale primárně s našimi potřebami, ze kterých to vychází.

Zrychlí se vám tep, srdce vám buší jak o závod, rozzáří se vám oči, v břiše poletují motýlci, to schodiště, po kterém právě jdete, se vám zdá hezčí, i ta jindy nepříjemná paní na úřadě už najednou není tak protivná, uběhly další čtyři hodiny a vy vůbec nevíte jak, znáte to ve svém podnikání? Vaši zaměstnanci, lidé, se kterými pracujete, by to měli důvěrně znát. Měl by to totiž být jejich denní chleba.

Snažíte se podnikat, vynakládáte do toho téměř veškerý svůj čas, energii, ale přesto jste se se svým podnikatelským plánem ztratili mezi konkurencí jako jehla v kupce sena? Důvodů, proč se tak děje, může být několik ...

Novoroční předsevzetí není nic jiného než myšlenka, kterých každou minutu vyprodukujeme stovky. V tomto jsme všichni hodně produktivní. Pokud předsevzetí zůstane jen myšlenkou, pak se mnohdy nic zásadního nezmění a vše zůstane při starém.

To, v čem jsme dobří, jedineční máme všichni uvnitř od doby, co jsme se narodili, nikam se to nevytratilo, nijak se to nezmenšilo. Jak to ale znovu najít?

Byl jednou jeden chlapec. Měl sourozence, rodiče, kteří žili spolu. Když se teď ohlédne zpět do svého dětství, málokdy dostal to, po čem tehdy opravdu toužil.

Byla jednou jedna mladá žena. Byla zmatená z toho, jak se vše v životě mění, jak je vše jinak, než si představovala a než chtěla. A neochotná nebo spíš neschopná se pohnout a přizpůsobit situaci stojí na místě a urputně čeká, že to bude tak, jak si to namyslela, a ono ne. Čeká na vhodnou chvíli, zejména v důležitých rozhodnutích, na to, až to bude vše ideální, tedy podle jejich představ, a ono to stále není a není. Mezitím, co tato rozhodnutí odkládá, respektive čeká na ideální podmínky, utíká jí život mezi prsty.

Bylo jednou jedno dítě, jedno jestli holka nebo kluk, a to bylo opravdu hodné, protože poslechlo moudrou radu svých rodičů, babiček nebo dědečků, že jídlo, co má na talíři, se dojídá. Když to spapalo, bylo hodné, když to nespapalo, bylo při nejlepším jen zlobivé.