Jiný přístup

Setkali jste se s tím, že o vás partner až přespříliš pečuje? Na veřejnosti pak ještě více? Má obavu, abyste si nezapomněli vzít kartáček na zuby na služební cestu, rodinný kufr na dovolenou balí zásadně on, abyste vy náhodou na něco nezapomněli? Ptá se vás, jestli jste si vzali prášky, píše vám seznam na ledničku, co je potřeba nakoupit nebo uklidit, a pomalu se vás i ptá, jestli jste něco přes den jedli a pili? Nepřemýšleli jste někdy o tom, že toto jsou jen iluze? Že o to tu vůbec neběží? Že je zatím něco hlubšího než starost o to, abyste jako jejich partneři měli vše, co potřebujete?

Když se narodíme, jsme to jen my, my jedineční, kompletní a dokonale nedokonalí. Víme přesně, proč přicházíme, kdo jsme.

Slyšeli jste někdy o tom, že děti mají bohatou fantazii? Co když to není fantazie? Co když jsou jen schopny více vnímat? Co když tuto schopnost jsme používali všichni jako děti a teď ji máme v sobě jen pečlivě uzamčenou? Co když dospělé od schopností dětí odděluje jen víra v to, co vidí a cítí, kterou děti na rozdíl od dospělých ještě mají?

Všechno tak do sebe zapadá. Všechno je tak dokonale synchronní. My to často nevidíme. Není divu, žijeme v tom, co bylo, nebo v tom, co bude. Jediný čas, kdy se však něco děje, je teď a tady. Kdybychom byli teď a tady, byli vděční za to, co máme nebo nemáme, pak bychom viděli ty souvislosti. Když bychom byli schopni vnímat ty souvislosti, nehledali bychom bezpečí všude okolo, jelikož bychom pochopili, že vše se děje v ten pravý čas a vše, co se děje, je pro naše dobro, byť se nám to může zdát šílené.

Mluvili vaši rodiče o vás spíše v souvislosti s tím, co jste provedli a co se nepovedlo, než o tom, co jste dokázali? Často jste slyšeli rodiče před ostatními mluvit o tom, jak jste neskromní, do větru, nezodpovědní a málokdy nebo vůbec o tom, co se vám povedlo, co vám jde, v čem jste úžasní? Dle slov vašich rodičů váš partner má s vámi svatou trpělivost? Často rodiče vaše partnery, vaše sestřenice a bratrance a děti z okolí stavěli do role těch úžasnějších, než jste vy jako jejich děti?

Jsou vaše děti v porovnání s ostatními jejich kamarády či partnery schopnější, moudřejší, šikovnější, prostě lepší? Jednání vašich dětí, jejich partnerů a přátel překrucujete ve směru, kde z toho vaše děti vychází nejlépe?

Jsme na sebe protivní, shromažďujeme pro sebe, závidíme, nemáme na jiné čas, soutěžíme, srovnáváme se, řídíme se příslovím „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, nepomáháme si, nepodporujeme se, jsme arogantní a jednáme z pozice moci. Proč? Máme strach.

Všem okolo přímo či oklikou sdělujete, jak dobří jste, kolik jste toho studovali, kolik jste toho dokázali? Rozhovor často při nejbližší příležitosti svedete na vás, na to, co jste dokázali? Nebo jinak. Jste zaměstnáni tím, jak daleko jste ve svém osobním rozvoji? Často to však spíše než z vás vychází z toho, co máte o tom načteno, vyslechnuto? V obou případech je to pro vás cenná informace, že jste se uvěznili, zkostnatěli a zbrzdili tak svůj vývoj. Proč?

Naše přání mají ohromnou moc. Tím, že si něco přejeme, vložíme do toho energii, kterou vyšleme do éteru, jako kdybyste vyhodili míč do výšky. Ten míč se nám ale vrátí zpět. Stejně tak je to s tou vyslanou energií, která se vrátí v podobě splněného přání.

Práce, kterou jste dříve s nadšením přijali, vás nyní ubíjí? Dříve jste byli schopni tu práci dělat, protože vám to dávalo pravidelný příjem, a nyní už za ty peníze platíte velikou daň, protože máte k té činnosti čím dál větší odpor? Vašim přátelům, se kterými jste dříve byli na stejné vlně, se už nemůžete otevřít? Když jste to zkusili, pochopili jste, že už jste každý jinde?