Jiný přístup

Představte si sebe jako malé dítě. Děti se pořád na něco těší, z něčeho se radují. Děti neustále něco obdivují, tolik věcí je zajímá. Neustále něco vytváří a věci, které jsou pro dospělé zcela obyčejné a samozřejmé, děti považují za zázrak.

Hledáte jistoty, hledáte, o co a o koho byste se opřeli? A říkáte si, že až to najdete, pak budete v klidu a bezpečí? Chyba lávky. To, co hledáte, nemůžete najít, už to dávno máte.

Máte kolem sebe samé podrazáky, nepřející, závistivce, škodolibce, protivňoušky? Můžete z nich mít podporující, přející a milé lidi, aniž by se oni museli jakkoliv měnit.

Chvilku spolu sedíte a vám to stačí k tomu, že se cítíte, jako byste celý den tahali uhlí? Zavírají se vám oči, zíváte, rozostřuje se vám zrak, nastupuje veliká únava? Ano, můžete si říct, že ten dotyčný vám vybíjí baterky. Ale je to opravdu tak, že nám ten dotyčný neprospívá?

Říkáte si, že jak to chodí doma, nikdo nevidí, neslyší a nikdo se to nedozví. A máte děti?:-)

Zažili jste někdy situaci, že jste něco potřebovali a ono se to nějak zařídilo? Tedy, že to, co jste chtěli, jste skutečně dostali, ačkoliv jiným způsobem, než jste si dovedli představit, a navzdory vnějším okolnostem, které zprvu vypovídaly o opaku? Možná jste pak zažili něco, co psychologové označují jako synchronicita, neboli sladění okolností.

Máte kolem sebe lidi, se kterými si nerozumíte? Ocitáte se v situacích, které vám nevyhovují? Pak nejspíš navenek prezentujete sebe tak, jací ve skutečnosti nejste. Proč?

Pokud vyčerpáním, pocity nechuti až odporu, odkládáním plnění pracovních úkolů, nebo dokonce už i na svém těle či jinými různými způsoby vnímáte, že vám nesedí náplň práce, povaha pracovních úkolů, míra odpovědnosti, která je s ní spojená, tím, že změníte práci za jinou s podobnou náplní, se vám situace nezlepší. Proč o tom mluvím?

Společně jste vytvořili něco tak krásného, jako jsou vaše děti, ale teď se jen dohadujete? Jste sousedé, ale váš vztah spíše připomíná bojiště? Jako sourozenci jste spolu zažili spoustu hezkých a možná i těžkých chvil, a teď si nemůžete přijít na jméno? Rozjížděli jste společně podnikání téměř z ničeho, poháněla vás euforie, táhli jste za jeden provaz, a teď každý tahá za jiný jeho konec? Tak dlouho jste spolupracovali, tolik let jste si byli vzájemně prospěšní a teď jste protistranami u soudu?

Měla jsem raději v práci zůstat déle a dodělat to. Neměla jsem to kolegyni říkat, měla jsem raději držet pusu. Mám prozvoněno od syna, honem musím zavolat zpět, snad mi to zvedne, určitě zase nějaký průšvih. Jak poplatím ty nedoplatky. Dneska se na mě šéf tvářil nějak divně, snad mě nechce vyhodit. Možná jsem neměla na manžela u snídaně tak vyjet. Chudák malá, zůstává každý den ve školce jako poslední. Jiné mámy to zvládají si pro děti chodit dřív. Znáte to? To je naše mysl, přesněji myšlenky, které neustále produkuje.