Jiný přístup

Za vším, co my lidé říkáme ostatním, jak se k nim chováme, jak reagujeme na určité situace, je naše potřeba. To, co říkáme ostatním a jak se k nim chováme, tak nesouvisí s těmi lidmi, ale primárně s našimi potřebami, ze kterých to vychází.

Zrychlí se vám tep, srdce vám buší jak o závod, rozzáří se vám oči, v břiše poletují motýlci, to schodiště, po kterém právě jdete, se vám zdá hezčí, i ta jindy nepříjemná paní na úřadě už najednou není tak protivná, uběhly další čtyři hodiny a vy vůbec nevíte jak, znáte to ve svém podnikání? Vaši zaměstnanci, lidé, se kterými pracujete, by to měli důvěrně znát. Měl by to totiž být jejich denní chleba.

Snažíte se podnikat, vynakládáte do toho téměř veškerý svůj čas, energii, ale přesto jste se se svým podnikatelským plánem ztratili mezi konkurencí jako jehla v kupce sena? Důvodů, proč se tak děje, může být několik ...

Novoroční předsevzetí není nic jiného než myšlenka, kterých každou minutu vyprodukujeme stovky. V tomto jsme všichni hodně produktivní. Pokud předsevzetí zůstane jen myšlenkou, pak se mnohdy nic zásadního nezmění a vše zůstane při starém.

To, v čem jsme dobří, jedineční máme všichni uvnitř od doby, co jsme se narodili, nikam se to nevytratilo, nijak se to nezmenšilo. Jak to ale znovu najít?

Byl jednou jeden chlapec. Měl sourozence, rodiče, kteří žili spolu. Když se teď ohlédne zpět do svého dětství, málokdy dostal to, po čem tehdy opravdu toužil.

Byla jednou jedna mladá žena. Byla zmatená z toho, jak se vše v životě mění, jak je vše jinak, než si představovala a než chtěla. A neochotná nebo spíš neschopná se pohnout a přizpůsobit situaci stojí na místě a urputně čeká, že to bude tak, jak si to namyslela, a ono ne. Čeká na vhodnou chvíli, zejména v důležitých rozhodnutích, na to, až to bude vše ideální, tedy podle jejich představ, a ono to stále není a není. Mezitím, co tato rozhodnutí odkládá, respektive čeká na ideální podmínky, utíká jí život mezi prsty.

Bylo jednou jedno dítě, jedno jestli holka nebo kluk, a to bylo opravdu hodné, protože poslechlo moudrou radu svých rodičů, babiček nebo dědečků, že jídlo, co má na talíři, se dojídá. Když to spapalo, bylo hodné, když to nespapalo, bylo při nejlepším jen zlobivé.

Rádi byste častěji navštěvovali své rodiče, sourozence, zajeli za starými známými, něco pro ně vymysleli, něco, co by je potěšilo, nachystali nějaké překvapení, ale není čas? Pokud na to nemáte čas, pak na to nikdy nebude, ale je to škoda, protože je ho tolik.

Už jste někdy slyšeli o tom, že to, co se vám děje, by se nedělo, kdybyste to určitou částí sebe nechtěli?