Jiný přístup

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, vnitřní dítě je v každém z nás. Uvnitř každého z nás jsme uchováni my jako ti malí z dětství. Pokud jsme jako děti byli projeveni a nikoliv potlačeni, pak uvnitř nás jako dospělých je uchováno zdravé (projevené) dítě, což se v našem dospěláckém těle projevuje lehkostí, hravostí, nebojácností (nikoliv lehkovážností či nezodpovědností), jednáním bez předsudků, nekritizováním, nesouzením, radostí ze života, kuráží vše, co přijde, zvládnout, absencí strachu ze změn, nelpěním, absencí strachu ze selhání atd.

Na chvíli opusťte myšlenky, neustále analyzování – bytí v mysli a zaměřte svoji pozornost do břicha (do těla). Představte si, že byste v dané situaci pomohli. Cítíte uvnitř sebe expanzi, radost, volnost? Nebo naopak cítíte sevření, tlak, nesvobodu, smutek? Všimněte si, že vedle toho, co budete takto pociťovat v tom břichu, na plošší rovině, jakoby v hlavě, jede strach. A paradoxně je intenzivnější při představě, při které uvnitř pociťujeme radost, expanzi. Varianta, u které cítíme uvnitř sebe tu radost, expanzi, je tou naší cestou srdce. Moje opakovaná zkušenost.

V našich individuálních životech jsme přes různé situace vedeni jít do svého středu, do neutrality. Tam je ta naše síla, naše moc, tam jsme tvůrci a nikoliv oběti. A právě všude tam, kde ve svém středu nejsme, oscilujeme kolem jednoho či druhého extrému (jsme v jedné či druhé polaritě), všude tam jsme v odporu - ve stavu oběti a o sílu přicházíme.

Dnes se krátce rozepíši o jednom jevu, který je velmi častým, a vůbec v této době. A sice o jevu, kdy se mladý člověk nebo dokonce člověk ve středním věku neusazuje, nemá partnera či rodinu, zázemí atd.

Toto téma velmi souvisí s neúplnými rodinami nebo rodinami, které jsou sice úplné, ale kde ti dva nefungují jako partneři, ale spíše jako prostředky pro dosáhnutí něčeho, co každý jeden z nich potřebuje pro sebe naplnit.

Nesuďte ty, kteří se dlouho neusazují, bojí se mít děti, bojí se odpovědnosti.