Nejbližší živé vysilání (odpovědi na vaše dotazy) v Klubové sekci 22.9.2026 od 18:00 do cca 19:00. Toto živé vysílání probíhá pro členy Klubu zhruba 2X v měsíci (nejčastěji na začátku a uprostřed měsíce) na webu jinypristup.cz v sekci Klub. Více info »
V tomto článku s vámi budu sdílet jeden okamžik z Tréninku mysli. V rámci Tréninku si lidé zkouší různými technikami aplikovat lásku – jinými slovy zkouší být tím, kým skutečně jsou. A tím zjišťují, opakovaně se utvrzují v tom, jakou mají moc a že leží v jejich volbě v mysli a utvrzují se v tom, kým jsou. Byl to velmi silný okamžik a myslím, že může být velmi poučný pro spoustu z vás.
Mnozí z nás zažívají pocity smutku, jakési osamělosti a v důsledku toho se necítí dobře, naplněně ve svém životě. Tito lidé mohou mít pocit, že jsou na život sami, na svět sami. A cítí to proto, že se cítí být mezi cizími. A ten pocit, že jsou mezi cizími, vychází z toho, že mají uvnitř sebe nastaveno (volí si ve své mysli), že musí být ve střehu, útočit či se bránit. A jaké důkazy si pak myslíte, že budeme dostávat ve vnějším světě?
V posledních článcích se často zmiňuji o tom, že vše, čeho si všímáme na jiných, jsme my, a pokud nás to rozruší, pak to u sebe nemáme zatím přijaté. Co to znamená? Znamená to, že když mě rozruší například zpráva, že nějaký násilník psychicky týrá svoji manželku nebo opačně, že manželka psychicky týrá svého manžela, že i já psychicky týrám svého partnera? Ne. Ne nutně. Vysvětlím.
Vybavte si to, co byste si přáli. Nechte tam najet ty příjemné emoce. Poté si představte to, že to nedostanete, že se vám to nesplní. Pokud při myšlence, že se vám dané přání nesplní, cítíte smutek, lítost, vztek, úzkost a jiné nepříjemné emoce – zkrátka se vám nedaří zůstat ve vnitřním klidu, rozhodí vás to, tak dle mé osobní zkušenosti dané přání zatím chcete z ega, ze strachu.
V tomto článku s vámi budu sdílet to, k čemu jsem aktuálně dospěla v rámci tvoření si našeho života. Podle mě nejsme pasivními oběťmi vnějších okolností či nějaké vyšší vůle, nejsme ani samotvůrci, ale spolutvůrci. Myslím si, že většina z nás prošla, prochází nebo bude procházet všemi těmito vnímanými tvoření si.
V dospělosti vaše chování v něčem – přístup k partnerovi, volba partnerů, přístup k penězům, majetku, bydlení, dětem atd. vykazuje podobné rysy jako chování jednoho z vašich rodičů, prarodičů nebo jiných předků?
Objevují se u vás podobné nemoci jako u někoho z vašich předků?
Dokud tomu tak je, tak vězte, že více či méně jedete po koleji, po které jeli vaši předci, nebo některý z nich. Zkrátka žijete zatím více či méně nevědomě. Často jednáte na autopilota – na základě toho, co si nesete v genech, co si nesete z minulosti svých předků.
Byť všichni máme společnou mysl a ve skutečnosti je plná pouze lásky a nikdy nepřestala být takto plně zdravá, v realitě tohoto světa se mysl každého z nás nachází v jiném stavu. Mysl některých je více zdravá než jiných. Míra zdraví mysli je nepřímo úměrně dána mírou rozsahu, který v mysli zaujímá ego (strach = naše soudy). Čím více plochy v naší mysli zaujímá ego, tím méně zdravá naše mysl je. Avšak mysl je ta, která tvoří. A co myslíte, že pak tato mysl tvoří? Více destrukce nebo konstrukce? Čím více plochy v mysli zaujímá ego, tím více a častěji se v dané mysli automaticky rozhodujeme pro myšlenky ega (strachu = soudu) a nikoliv myšlenky lásky.
„Přijmi, aby si mohl dát a pak dostat“ vyjadřuje zákonitost, která je naší jedinou mocí, kterou si vytváříme konstruktivně, jelikož si tím vytváříme hojnost ve všech možných podobách. Jenže mnoho lidí tuto větu chápe chybně, jelikož nerozumí nebo nevěří tomu, co mají přijmout, a tak ani neví, co mají dávat. Z toho důvodu mnoho lidí princip dávání chápe zcela v rozporu s tím, co dávání skutečně je. Naprostá většina lidí na Zemi vnímá dávání tak, že když dávají, zmenší se kupička, ze které vzali, aby dali. A tato kupička se zmenší bez ohledu na to, zda dávají rádi nebo méně rádi. A i bez ohledu na to, co ta kupička představuje – jestli čas, peníze, materiální věci atd. Pokud jsme v tomto vnímání, tak pak skutečně vždy, když dáváme, o něco přicházíme. Jenže to není skutečné dávání. Pokud při dávání cítíte, že o něco se vy ochuzujete, pak nedáváte to maximální (to jediné), co můžete dát. Vysvětlím.