Nejbližší živé vysilání (odpovědi na vaše dotazy) v Klubové sekci 3.9.2025 od 20:00 do cca 21:00. Toto živé vysílání probíhá pro členy Klubu zhruba 2X v měsíci (nejčastěji na začátku a uprostřed měsíce) na webu jinypristup.cz v sekci Klub. Více info »
V přítomnosti některých lidí cítíte, že vás nesoudí, podporují, a když něco mají, je to v energii spíše takového laskavého a zcela nenuceného doporučení. Nic, co od vás uslyší, o vás či o tom, jak přemýšlíte, následně nepoužijí proti vám, nepřekroutí k obrazu svému, prostě to jen vezmou tak, jak to říkáte, jak to máte, jako pouhý fakt.
Být vděčný za to, co mám, a současně pro sebe mít nastaveno, že chci více, že chci maximum toho, co můžu mít, se nevylučuje.
Na buď anebo je nastavena naše mysl.
Když v nějaké situaci jednáme v rozrušení, tedy na základě emocí, tak vlastně bojujeme. Klademe odpor situaci, ve které se nacházíme, nepřijímáme ji. Upozorňuji, že přijímat situaci neznamená souhlasit s ní a trpět jí, vůbec!
A boj nepřinese nic dobrého ani té situaci a ani našemu fyzickému tělu. Navíc tento boj není nutně vidět navenek, jelikož ne vždy je naše vnitřní rozrušení pro všechny viditelné i v naší reakci v dané situaci.
Jedině jednáním ve stavu klidu v situacích, které přinese život, měníme destruktivní projevy svých částí v konstruktivní.
Jedna žena na individuálce uviděla jeden dávný příběh, který kdysi hodně dávno odžila, jako informaci k tomu, co aktuálně přišla řešit. V tom příběhu jí bylo mimo jiné dáno i uvidět, jak to vypadá, když se skutečně odpustí a v čem se skutečné odpuštění liší od toho, když mám nastaveno, že je mi to jedno.
Byla jednou jedna žena. V její rodině byl od jejího dětství velký klín. Její rodiče se velmi rozhádali a následně celé roky nebavili s příbuznými jednoho z nich. V tomto vyrůstala. V dospělosti potkala muže, kterého si vzala a se kterým má děti. Jak se později ukázalo, ani on nemá harmonické vztahy ve své rodině. Avšak mnoho let to bylo v nějakých snesitelných mezích. Tyto nevyřešené vztahy se nedávno velmi vyhrotily. Proč o tom píši?
Když se občas zmíním o kritizování a hodnocení jiných jako projevu nějakého našeho neuzdraveného zranění, tak se někdy zvedne vlna argumentů, že přeci člověk žije mezi ostatními lidmi a je tedy normální mluvit o jiném, říkat svůj názor k tomu, co jiný dělá, jak žije atd. A že tedy bavení se o jiném, stěžování si na jiného atd. není nutně projev nějakého našeho destruktivního nastavení.
A já odpovídám: „Ano i ne“. Záleží na tom, co uvnitř sebe při tom bavení se o jiném, při tom sdělování svého názoru na chování, žití jiného cítíme.
Při jedné individuálce mi přišlo jako důležité povědět o jedné metodě, technice, která danému člověku může pomoci, aby tolik neskákal na své emoce a myšlenky, které ho vedou do stále stejných nepříjemných situací. Později mi zmíněná osoba psala, jak jí ta technika pomohla a že by bylo fajn to napsat do nějakého článku. A tak po delší době to přišlo na řadu :-)
Jsou období v životě, kdy se nám daří být více či méně ve vnitřním klidu, ať už si to uvědomujeme nebo ne. V těchto obdobích často život plyne dle našich představ nebo máme pocit, že ve srovnání s jinými (pokud se ještě srovnáváme) na tom jsme líp. V těchto obdobích života pro mnoho z nás není problém být v klidu, jelikož něco, co by nás rozrušovalo, tu aktuálně není k dispozici.
Pak jsou v našich životech těžší období, která jsou z jiného pohledu mnohem větším požehnáním než ta pro nás šťastná. Jsou to období, kdy se nám nedaří, prožili jsme něco nemilého atd.
To, o čem budu dnes psát, je založeno na skutečném příběhu jednoho muže. Ten na individuálce řešil (mimo jiné) i větší materiální hojnost ve svém životě a odvahu realizovat své plány.