Jiný přístup

Setkali jste se s někým, kdo byl dříve velmi schopný (dle vašeho vnímání), kterému se vše dařilo, vybudoval něco velkého, měl našlápnutou slibnou kariéru a pak toho nechal, pak to položil? Možná jste si pomysleli, co se to s tím člověkem stalo, možná jste si pomysleli, že už není tak ambiciózní, že promrhal, vyhodil z okna svoje talenty, vše, co umí. A možná se ptáte, kam se vytratil ten jeho drive, ten jeho tah na branku. A možná je to váš příběh a s názory tohoto typu na vás jste se setkávali.

No a o tomto dnes trochu napíši.

V přítomnosti některých lidí cítíte, že vás nesoudí, podporují, a když něco mají, je to v energii spíše takového laskavého a zcela nenuceného doporučení. Nic, co od vás uslyší, o vás či o tom, jak přemýšlíte, následně nepoužijí proti vám, nepřekroutí k obrazu svému, prostě to jen vezmou tak, jak to říkáte, jak to máte, jako pouhý fakt.

Když v nějaké situaci jednáme v rozrušení, tedy na základě emocí, tak vlastně bojujeme. Klademe odpor situaci, ve které se nacházíme, nepřijímáme ji. Upozorňuji, že přijímat situaci neznamená souhlasit s ní a trpět jí, vůbec!

A boj nepřinese nic dobrého ani té situaci a ani našemu fyzickému tělu. Navíc tento boj není nutně vidět navenek, jelikož ne vždy je naše vnitřní rozrušení pro všechny viditelné i v naší reakci v dané situaci.

Jedině jednáním ve stavu klidu v situacích, které přinese život, měníme destruktivní projevy svých částí v konstruktivní.

Když se občas zmíním o kritizování a hodnocení jiných jako projevu nějakého našeho neuzdraveného zranění, tak se někdy zvedne vlna argumentů, že přeci člověk žije mezi ostatními lidmi a je tedy normální mluvit o jiném, říkat svůj názor k tomu, co jiný dělá, jak žije atd. A že tedy bavení se o jiném, stěžování si na jiného atd. není nutně projev nějakého našeho destruktivního nastavení.

A já odpovídám: „Ano i ne“. Záleží na tom, co uvnitř sebe při tom bavení se o jiném, při tom sdělování svého názoru na chování, žití jiného cítíme.