Živé vysílání

Nejbližší živé vysilání (odpovědi na vaše dotazy) v Klubové sekci 3.7.2025 od 20:00 do cca 21:00. Toto živé vysílání probíhá pro členy Klubu zhruba 2X v měsíci (nejčastěji na začátku a uprostřed měsíce) na webu jinypristup.cz v sekci Klub.  Více info »

Ten pravý poklad = ty skutečné, opravdové věci přijdou až …

My lidé často nechceme věci, které by byly pro nás, ale chceme ty věci, které si myslíme, že jsou pro nás. Ve skutečnosti je chceme na základě chycení se na ego, ale ego nás nikdy nedovede do pocitu štěstí či naplnění. A pokud jakože dovede, tak dříve či později zjistíme, že jsme si to jen mysleli, ale že to celé byla iluze.

Celé ty stovky životů procházíme přes bolavé zkušenosti vytvořené z ega, aby v nás díky tomu rostla touha chtít ty skutečné, opravdové věci = chtít, aby věci v našem životě byly tak, jak mají být, když bychom to nikterak nemodifikovali naší iluzorní člověčí vůlí (= egem).

„Déja vu“ neboli naše české „dežaví“ :-)

Toto téma mám už roky v námětech na články, které si různě, jak přichází, zapisuji, že vám o nich někdy napíšu. Za ta léta se ale v těch všech námětech tento námět ztratil, jelikož už těch námětů zatím neproměněných v články je přes dva tisíce a stále přibývají další. A já bych potřebovala ještě jednu Peťu, abych je proměnila v články :-)

Nicméně nedávno na jedné rodinné oslavě se tam toto téma zmínilo a mně se tím připomenulo. A je to nyní právě toto téma, které se dočkalo, že se promění v článek :-)

Sluníčko ve skle :-)

Tak toto je naprosto famózní dezert a to nejen pro oči ale i v chuti. Má podzimní chuť i barvu. Je lehký, výživově velmi hodnotný pro tělo a bez bílého či třtinového cukru. Doporučuji ho jíst ne vychlazený, ale v pokojové teplotě nebo i lehce teplý (podrobně se tímto principem, který mému tělu prospívá, zabývám v e-booku: "Co mi dosud řeklo moje tělo", který bude zanedlouho v prodeji). Pak úplně cítíte, jak vám tento dezert zahřívá a hladí břicho zevnitř :-) Teda aspoň to mé břicho :-)

Babiččiny škubánky se zelím :-)

Toto jídlo je další z těch mých nostalgických. Kdykoliv jej připravuji, vzpomenu si na mamku, babičku, pradědu, kterého jsem ještě zažila, a i si pamatuji, že mě jako malinkou tříletou pochoval a to on běžně opravdu nedělal :-) Během přípravy těchto škubánek mi naskočí pocit ohromného vděku a cti, že jsem se v tomto životě narodila právě do této rodové linie a mými předky byli tito lidé se vším dobrým ale i špatným, co žili nebo čeho se dopustili. Při vaření tohoto jídla cítím směsici snad všech možných pocitů. Myslím, že takto nějak voní život sám, jelikož i v tom životě je všechno - radosti, smutky, euforie, zklamání, dojetí, bolesti atd. Zkrátka kdykoliv toto jídlo vařím, vzpomenu si na mamčinu rodinu, na všechny předky z mamčiny strany, na všechnu tu dřinu na poli, kterou zažila moje prababička, praděda, babička, mamka a na kterou okrajově vzpomínám i já - na ty řádky okurek, kdy nebylo vidět na konec, na to jak jsme se jako děti potajnu odplížily k "Hnědce" - k říčce tekoucí do stejnojmenné nádrže, abychom nemusely dál sklízet ty brambory nebo okurky :-) Vzpomínám na brambory pečené v ohni, což byl náš nedělní oběd, jelikož se nestíhalo sklízet a na oběd u stolu nebyl čas. Vzpomínám na víkendy trávené hraním si na poli nebo v ohromné zahradě, jelikož moji rodiče museli pomáhat. S vděčností nyní vzpomínám na to, jak nás to jako děti vůbec nebavilo, jak jsme chtěly na bazén nebo na výlet a ne být na poli nebo v zahradě a jak jsme byly k smrti unuděny a otráveny. A jak jsem nyní vděčná, že jsem to zažila, že mi bylo umožněno aspoň trochu nakouknout do toho života mého pradědy, kterého jsem ještě zažila. Jak jsem nyní ráda, že jsem ho tu ještě stihla. A jak jsem nyní vděčná, že jsme s rodiči byli právě na tom poli a v té zahradě a ne někde na výletě nebo u bazénu. Vzpomínám na pradědu, na jeho vnitřní klid, který z něj vyzařoval, když byl u včel, v zahradě nebo seděl u mé babičky (jeho dcery) v jednom čele stolu v kuchyni, když přijel na nedělní oběd, na který pravidelně přijížděl na sklonku svého života. Až teď si uvědomuji, že v té době byl již v požehnaném věku a přitom to by pořád statný, urostlý chlap, který zažil tolik dřiny a jiného. Mám ho před očima, jak seděl u stolu v té kuchyni, jedl babiččin hovězí vývar s domácími nudlemi, který u babičky byl každý víkend a slyším ho říkat: "Děkuji Boženko". Což je moje babička. A šel z něj takový klid a pokora. Jakoby se na sklonku života své dceři nevyřčeně omlouval, spytoval... Nebylo to smutné, bylo to dojemné, inspirující, plné moudrosti a pochopení a hlavně vnitřního smíření. Zažila jsem ho krátce a přesto ve mně zanechal velmi silnou stopu a v době, kdy se můj život před lety otočil vzhůru nohama a já nastoupila naprosto nevědomě intenzivní cestu k sobě, z čehož vznikl ten web jinypristup.cz, moje vzpomínky na něj začaly ožívat. A nejen to, jsou silnější. A já v těch střípkách nacházím souvislosti, podporu a i pochopení. Jako by mě právě tím i nyní provázel na mé cestě, jako by byl se mnou a je...:-) No tak takto nějak to se mnou je, když vařím tyto škubánky :-) Jak vám asi došlo, je to recept po mé mamince, babičce a prababičce. U nás se hodně vařilo z brambor, mouky a zelí. Prostě sedlácká rodina :-) A tyto škubánky jsme měli doma opravdu často :-) A je to luxusní, teda aspoň pro mě :-) Navíc když se tyto škubánky jí s domácím kysaným zelím, které je zásadotvorné, velmi se tím zvyšuje zásadotvorný kvocient tohoto jídla v těle.

Čakerní trubka

Lidé na Tréninku mysli ode mě často slyší větu: „Hlídej si svoji trubku". Postarej se, aby měla stejnou šířku, aby se ani nezužovala a ani nerozšiřovala“. Ne, neocitli jste se na praxi ve výrobním provozu a ani jsem se nezbláznila :-) Pod tímto označením lidé z Tréninku mysli vědí, že mám na mysli, aby ...

Zelňačka po Peťuláčkovsku :-)

Kysané zelí miluju. A když je kysané zelí domácí, tak to je ještě lepší :-) Recept na to, jak ho dělám já, někdy jindy :-) Kysané zelí jím nejčatěji na podzim a v zimě a bez tepelné úpravy jako "zeleninu" k jídlu všude tam, kde se hodí, a dávám jej do různých salátů. Je velmi zdravé. Mléčné kvašení, kterým prošlo, z něj dělá super potravinu pro moje střeva a tím pádem podporuje imunitu. Navíc obsahuje pro mé tělo mnoho cenných látek, které si z něj tělo vezme. Když si děláte kysané zelí doma, tak se vám asi stane (teda mně jo :-)), že občas tam chybí voda a svrchní vrstva je pak taková povadlá. Na jezení zasyrova pak tato vrstva zelí není nic moc, ale tepelně upravená je v pohodě a neplýtváte svěže vypadajím zbytkem obsahu soudku na zpracování kysaného zelí tepelnou úpravou. Jelikož tím samozřejmě kysané zelí spoustu látek ztrácí. A tak to svěží si necháte pěkně na jídlo zasyrova. V této polévce není vůbec mouka, nemusí tam být ani brambory a není tam žádný cukr ani kvasný lihový ocet. A přitom je krásně zakulacená a vůbec nic ji nechybí :-)

Tělo jako nástroj

Svým životem jsem došla k tomu, že nejsme to tělo se jménem a příjmením, ale jsme těmi, kteří ty naše těla oživují. Bez nás by ta těla byla jen nehybná hmota. Každý jeden z nás jsme to jedno a to samé Vědomí, jsme neviditelní pro oči těla a právě díky tělu jsme vidět a zažíváme tu život, vše, co jsme si vytvořili.

Pohankový čaj :-)

Tak tento čaj piju ráda v jakémkoliv ročním období. I když na podzim a v zimě si na něho vzpomenu asi nejvíc :-) Patří k mým tzv. snídaňovým čajům. Říkám tak čajům z bylinek, které se řadí mezi takové ty dětské bylinky, které jsou v chuti spíše nasládlé než nahořklé (např. lípa, černý bez, atd.). Já si po snídani udělám do velkého hrnku čaj a ještě horký, ať je zima nebo léto, ho vypiji. Ale nepiji během jídla, jak vysvětluji v e-booku: "Co mi dosud řeklo moje tělo", který bude zanedlouho v prodeji). To, že si dávám čaj po jídle, znamená, že si ho jdu po jídle teprve vařit. Než se uvaří voda, než se vyluhuje, tak je to skoro půl hodiny od jídla. Má takovou hřejivou barvu a citrónovou chuť. A hlavně obsahuje rutin, jelikož je z pohanky a ta jako jedna z mála potravin, co běžně jíme, obsahuje tuto cenou látku pro naše cévy.