Toto jídlo je další z těch mých nostalgických. Kdykoliv jej připravuji, vzpomenu si na mamku, babičku, pradědu, kterého jsem ještě zažila, a i si pamatuji, že mě jako malinkou tříletou pochoval a to on běžně opravdu nedělal :-) Během přípravy těchto škubánek mi naskočí pocit ohromného vděku a cti, že jsem se v tomto životě narodila právě do této rodové linie a mými předky byli tito lidé se vším dobrým ale i špatným, co žili nebo čeho se dopustili. Při vaření tohoto jídla cítím směsici snad všech možných pocitů. Myslím, že takto nějak voní život sám, jelikož i v tom životě je všechno - radosti, smutky, euforie, zklamání, dojetí, bolesti atd. Zkrátka kdykoliv toto jídlo vařím, vzpomenu si na mamčinu rodinu, na všechny předky z mamčiny strany, na všechnu tu dřinu na poli, kterou zažila moje prababička, praděda, babička, mamka a na kterou okrajově vzpomínám i já - na ty řádky okurek, kdy nebylo vidět na konec, na to jak jsme se jako děti potajnu odplížily k "Hnědce" - k říčce tekoucí do stejnojmenné nádrže, abychom nemusely dál sklízet ty brambory nebo okurky :-) Vzpomínám na brambory pečené v ohni, což byl náš nedělní oběd, jelikož se nestíhalo sklízet a na oběd u stolu nebyl čas. Vzpomínám na víkendy trávené hraním si na poli nebo v ohromné zahradě, jelikož moji rodiče museli pomáhat. S vděčností nyní vzpomínám na to, jak nás to jako děti vůbec nebavilo, jak jsme chtěly na bazén nebo na výlet a ne být na poli nebo v zahradě a jak jsme byly k smrti unuděny a otráveny. A jak jsem nyní vděčná, že jsem to zažila, že mi bylo umožněno aspoň trochu nakouknout do toho života mého pradědy, kterého jsem ještě zažila. Jak jsem nyní ráda, že jsem ho tu ještě stihla. A jak jsem nyní vděčná, že jsme s rodiči byli právě na tom poli a v té zahradě a ne někde na výletě nebo u bazénu. Vzpomínám na pradědu, na jeho vnitřní klid, který z něj vyzařoval, když byl u včel, v zahradě nebo seděl u mé babičky (jeho dcery) v jednom čele stolu v kuchyni, když přijel na nedělní oběd, na který pravidelně přijížděl na sklonku svého života. Až teď si uvědomuji, že v té době byl již v požehnaném věku a přitom to by pořád statný, urostlý chlap, který zažil tolik dřiny a jiného. Mám ho před očima, jak seděl u stolu v té kuchyni, jedl babiččin hovězí vývar s domácími nudlemi, který u babičky byl každý víkend a slyším ho říkat: "Děkuji Boženko". Což je moje babička. A šel z něj takový klid a pokora. Jakoby se na sklonku života své dceři nevyřčeně omlouval, spytoval... Nebylo to smutné, bylo to dojemné, inspirující, plné moudrosti a pochopení a hlavně vnitřního smíření. Zažila jsem ho krátce a přesto ve mně zanechal velmi silnou stopu a v době, kdy se můj život před lety otočil vzhůru nohama a já nastoupila naprosto nevědomě intenzivní cestu k sobě, z čehož vznikl ten web jinypristup.cz, moje vzpomínky na něj začaly ožívat. A nejen to, jsou silnější. A já v těch střípkách nacházím souvislosti, podporu a i pochopení. Jako by mě právě tím i nyní provázel na mé cestě, jako by byl se mnou a je...:-) No tak takto nějak to se mnou je, když vařím tyto škubánky :-) Jak vám asi došlo, je to recept po mé mamince, babičce a prababičce. U nás se hodně vařilo z brambor, mouky a zelí. Prostě sedlácká rodina :-) A tyto škubánky jsme měli doma opravdu často :-) A je to luxusní, teda aspoň pro mě :-) Navíc když se tyto škubánky jí s domácím kysaným zelím, které je zásadotvorné, velmi se tím zvyšuje zásadotvorný kvocient tohoto jídla v těle.
