Jiný přístup

Opravdu vše, co ve svém životě máme, čeho si v něm všímáme, je v něčem naše. Venku totiž nevidíme nic jiného než sebe. A když říkám sebe, myslím tím i tu část, která naše není, jako jsou destruktivní nastavení. Vše, co ve svém životě máme, je to, co jsme si přitáhli, co jsme svým vyzařováním umožnili.

Občas se stane, že na Individuálku nebo Trénink mysli přijde člověk, který není schopen rozpoznat, co cítí v těle anebo bez váhání prohlásí, že se v těle cítí fajn, v pohodě. Když si tento člověk vybaví své vnitřní dítě, velice často jasně vidí, že mezi ním a jeho vnitřním dítětem není nic moc vztah. Dítě si ho nevšímá, nebo se ho dokonce bojí. Dotyčný vůbec neví, jak k němu přistoupit atd. Proč o tom píši. To, že nejsme schopni vnímat, jak se v těle cítíme, anebo jsme jakoby v pohodě, jelikož jsme schopni rozpoznat jenom viditelné rozrušení, souvisí s tím, že nemáme láskyplný vztah se svým vnitřním dítětem. Naše vnitřní dítě je uzamčené, neprojevené, ve strachu.

Do jaké míry si v dané situaci jsme schopni zvolit lásku, ovlivňuje vývoj té situace. Krásným příkladem toho může být jedna nepříjemná situace, která se stala jedné ženě, a která ji chtěla použít pro trénink v rámci Tréninku mysli a zkusit tak na ní aplikaci lásky. Tento příklad je zajímavý právě tím, že daná žena v té reálné situaci, která se jí stala, již zkusila aplikovat lásku a s překvapením a nadšením zjistila, že po aplikaci lásky v té situaci reaguje úplně jinak, než by v té situaci jinak reagovala. Byla to totiž situace, která se jí za život mnohokrát v různých obměnách opakovala a ona přesně ví, jak pokaždé stejně reagovala. A poté, co zkusila v mysli zvolit lásku, to bylo celé jinak. A je to zajímavý příklad i tím, že tuto situaci v různých obměnách zná jistě každý a troufnu si říct, že většina z nás s tím neměla spojené příjemné pocity. O co se jednalo ...

V záznamu tohoto živého vysílání naleznete mé povídání k těmto tématům: 1) Co dělat, když nevíme, jak něco vyřešit? 2) Jak poznáme, že jsme si v mysli zvolili lásku? 3) Jak poznáme, že jsme si v mysli zvolili strach (soud)? 4) Jak zjistíme, že naši situaci skládá ego a jak zjistíme, že ji skládá Bůh (Zdroj)? 5) Co dělat, kdy nejsme schopni vnímat, jak se v těle cítíme a z čeho to pramení? 6) Kdy naše chuť něco udělat pramení ze strachu (ega) a kdy je to vedení Boha a jak to rozlišit?

Dnes se krátce zmíním o jednom jevu, se kterým se setkávám na Tréninku mysli. Když se dostaneme do fáze, kdy zkoušíme aplikovat Boha přímo = uvědomovat si ho v situacích, lidech atd., některým to zpočátku nejde. Pocitově v jejich těle to jakoby není průchozí, něco tam drhne, nesedí. Když se zeptáte, co tam nesedí, proč nejde do situací dosadit Boha, uvědomit si ho, v naprosté většině případů se setkám s odpovědí, že přeci nemohou něco přikazovat Bohu (Stvořiteli, Zdroji atd.), když oni jsou tak malí oproti němu. A to je přesně ono!

Je často říkáno a i psáno, že to, co vyzařujeme, to i přitahujeme. Avšak současně je velice časté, že ten, kdo je jakože navenek laskavý, nápomocný atd., je ten, kterému se děje příkoří. A naopak ten, který je navenek z pohledu mnohých jakože neochotný, neobětavý, je ten, kterému se děje mnohem méně dramat atd. Na základě toho by si tak někdo mohl myslet, že život je nefér a že neplatí, že přitahujeme to, co vyzařujeme. Podle mě to platí. Opravdu přitahujeme to, co vyzařujeme. Jenže ten zádrhel je v tom, co lidé myslí tím „vyzařováním“. A o tom se krátce rozepíši.