Jiný přístup

Jakékoliv chování jiného vůči nám či jakékoliv naše chování, jakákoliv situace, jakákoliv okolnost je pouze energií. Energie neustále kmitá, neustále se mění. Když vše ve hmotě projevené je pouze energií, tak má vše potenciál se neustále měnit. A tedy vše, co se nám děje, není neměnné a naopak se může velice rychle změnit.

Vše ovládáte přijetím (pokorou). Avšak já tu nemám na mysli ovládání ve smyslu, že si usmyslíte to, co chcete, jak to konkrétně má vypadat a to, že dostanete. Ne. To je ego – prosazování ego-vůle neboli vůle člověka (prosazování vůle těla). Co tím tedy myslím, když říkám, že vše ovládáte přijetím (pokorou), a co myslím tím přijetím (pokorou)?

V záznamu tohoto živého vysílání naleznete mé povídání k těmto tématům: 1) Občas se doslechnu či si přečtu, že než se někým necháme inspirovat, měli bychom se podívat na jeho život, jak prospívá v životě a na těle. A pokud život inspirátora, kouče atd. je horší než ten náš nebo má zdravotní potíže, pak daný člověk káže vodu, ale sám pije víno. Jaký máte na to názor, Peťo? 2) Starší generace to má těžší, jelikož má více odporů, ty strachy má hluboce zakořeněné oproti mladší generaci. Co si o tom, Peťo, myslíte?

Možná máte zkušenost s tím, že jste něco udělali v radosti, lehkosti = bez vnitřního tlaku a tedy čistě, avšak obdrželi jste „studenou sprchu“, vyšli jste z toho jako ti nejhorší atd. V tu chvíli byste si mohli pomyslet, že já pěkně kecám a že ten princip: „Co vyšleš z nitra, z úrovně mysli, to se Ti zhmotní“ nefunguje nebo ne vždy. Jelikož v tomto případě jste vyslali čistý záměr = byli bez tlaku uvnitř sebe a přesto jste nedostali tomu odpovídající ve hmotě. Avšak i v tomto případě ten shora zmíněný princip platí. Vysvětlím.

Na tréninku mysli s oblibou lidem říkám něco v tomto smyslu. Zkuste si představit, že sedíte v divadle. Sledujete divadelní hru. Jeden herec hraje chlípníka, druhý herec manžela ňoumu, jedna herečka milenku a současně svědomitou zaměstnankyni a odpovědnou matku. Jiná herečka tam hraje vypočítavou mrchu atd. Odcházíte z divadla a asi málokdo z vás pronese, ať už v duchu nebo nahlas, něco ve smyslu: „Teda to jsem si o tom herci XY nemyslela, že je to takový chlípník“. Nebo „Ten herec XY to je ale pěkný ňouma“. Nebo „To jsem nevěděla, že ta herečka XY je taková vypočítavá mrcha“ atd. Kam tím mířím…

My nejsme tělo, a tak realita není venku. Není možné to, co řešíme, vyřešit tam, kde nejsme. A jelikož nejsme tělo, není možné řešení najít venku. Ale přesto to mnozí děláme celý život. Jsme v nějaké nepříjemné situaci a my obviňujeme jiné nebo sebe, hledáme viníky, nebo se snažíme někoho donutit, aby se změnil, nebo v tom lepším případě se venku snažíme najít řešení, najít něco, co bychom mohli udělat jinak nebo někdo jiný udělat jinak. Jenže ...