V tomto článku s vámi budu sdílet to, k čemu jsem aktuálně dospěla v rámci tvoření si našeho života. Podle mě nejsme pasivními oběťmi vnějších okolností či nějaké vyšší vůle, nejsme ani samotvůrci, ale spolutvůrci. Myslím si, že většina z nás prošla, prochází nebo bude procházet všemi těmito vnímanými tvoření si.

V tomto článku se rozepíši o jednom omylu, o jedné mylně pochopené myšlence, která z pohledu člověčího má za následek ztrátu času. „Je třeba věci pustit“. „Je třeba věci odevzdat“ „Přijde to, co má, odejde to, co odejít má“ „Vše přijde ve správný čas“ „Vše se děje, jak má.“ „Vše je už dávno rozhodnuto.“ Vše je dáno.“ Znáte tyto myšlenky nebo myšlenky podobného druhu?

Podělím se s vámi o to, čím já sama procházím a k čemu jsem na základě nedávných opakovaných zkušeností a to i zhodnocených těch minulých pohledem zpět dospěla. To, co napíšu, je opřeno o zázraky, které se mi přihodily. Dospěla jsem k tomu, že to, co má moc tvořit, je naše mysl nikoliv tělo. Podle mě tělo jen následuje mysl. Destrukce v našem životě jsou důsledkem stavu naší mysli. Naše mysl je to, co potřebuje uzdravit. A ruku v ruce s uzdravující se myslí se uzdravuje (dává do souladu s námi skutečnými) i vše ve hmotě projevené.

Po individuálkách píši shrnutí, které zasílám danému člověku. V tomto článku s vámi budu sdílet jedno shrnutí z jedné individuálky, jelikož může být velmi přínosné. A tímto děkuji této odvážné ženě, že mi dala souhlas se sdílením. Jedna žena přišla na individuálku s tím, že si chtěla poskytnout více jasno do konfliktů a nedorozumění se svými kolegy a kolegyněmi v práci. Povídala, že ji velmi rozčiluje, kdy je svědkem toho, že někdo něco říká nebo se na něco ptá a ona jasně cítí, že tím sleduje úplně něco jiného než to, co říká nebo na co se ptá. A že pak ji ještě rozčiluje reakce některých, kteří této situace využijí a dají tomu dotyčnému to, co chce slyšet atd. Byť před tím či později se za jeho zády vyjadřovali zcela opačně. Daná žena povídala, že je jí často kolegyněmi vyčítáno, že je uzavřená atd. Povídala, že ví, že je, ale je to dáno tím, že nechce jim skákat na ty jejich hry. Toto si chtěla více osvětlit.

Odmala jsem cítila, co si lidé myslí, co sledují tím, co říkají, nebo jestli to, na co se ptají, je to, na co chtějí znát odpověď anebo tím sledují něco jiného – nějaký skrytý záměr. A ten záměr si buď uvědomovali, nebo ne. Mě to strašně vnitřně popuzovalo, rozčilovalo. Říkala jsem si vnitřně něco ve smyslu: „Jestli si myslí, že jsem tak blbá, že to nevidím.“ Spolu s tímto jsem sledovala, že tuto schopnost jako já – vnímat skryté záměry jiných lidí, má mnoho lidí. Podle mě k ní máme všichni přístup. Jen někteří jsou schopni již tyto jemnohmotnější informace z jiných lidí zachytit (věřit jim) a někteří zatím ne. Vnímala jsem, že mnozí lidé, kteří ať už vědomě či nevědomě uměli číst z pole, dávali těm lidem to, co cítili, že chtějí, byť pak za zády sdělovali o dotčených nebo k určitým věcem něco zcela jiného, než jak před nimi prezentovali. Nějak jsem totiž cítila, že je falešný (ze strachu) ten přístup, kdy lidem z důvodu svého vlastního prospěchu dáme či povíme to, co cítíme, že chtějí či chtějí slyšet (byť je to podpoří, pohladí). Avšak současně že je falešný (ze strachu) i můj přístup, kdy mě to vnitřně rozrušuje a naschvál daným lidem nedám, co chtějí anebo dokonce jdu do „protivky“ (a dělám pravý opak toho, co chtějí), jelikož mě ta jejich (byť nevědomá) manipulace, kdy za tím, co říkají či dělají, sledují jiný záměr, než který prezentují, uráží či se mě jinak dotýká. Ale celý dosavadní život jsem tak nějak cítila, že není dobře ani jedno. Jen jsem nevěděla, jaká je ta cesta, neznala jsem ten most – tu jemnou nuanci.