My nejsme tělo, a tak realita není venku. Není možné to, co řešíme, vyřešit tam, kde nejsme. A jelikož nejsme tělo, není možné řešení najít venku. Ale přesto to mnozí děláme celý život. Jsme v nějaké nepříjemné situaci a my obviňujeme jiné nebo sebe, hledáme viníky, nebo se snažíme někoho donutit, aby se změnil, nebo v tom lepším případě se venku snažíme najít řešení, najít něco, co bychom mohli udělat jinak nebo někdo jiný udělat jinak. Jenže ...

Dnes se krátce rozepíši o jednom tématu, který je poslední roky velmi rozšířen, a sice tendence chodit, navracet se různými technikami do minulých situací, třeba i přesahující tento jeden život a analyzování našich omezení, tendence přijít na kloub, kde to vše vzniklo atd. Předně hned na začátek chci uvést, že na těch technikách není nic špatného. Jsou v pořádku a dokonalé, jak jsou, jelikož i ony pomáhají a to lidem v určité rovině vědomí. Je to tedy podpora pro určitou rovinu vědomí. Je to léčení v určité rovině vědomí.

Koukáte se kolem sebe na ty nepříjemnosti až tragédie všude kolem a možná si říkáte, že život je nespravedlivý. A to nejen vůči vám, ale třeba i vůči jiným lidem. Vždyť vy jste přeci tak obětaví, nikomu jste vlásek nezkřivili, anebo takové kvality vykazuje někdo jiný ve vaší blízkosti a i přesto musí procházet ději, které si nezaslouží. A ten zlý, zákeřný, chamtivý atd. odvedle, tomu se nic neděje. Ten si v poklidu žije. Jenže! Ve skutečnosti tady nemůže existovat nespravedlnost. Vše je do puntíku spravedlivé. A když vnímáme nespravedlnost, je to tím, že to dané vnímáme odděleně, nemáme komplexní obraz toho, proč se děje to, co se děje. To dané posuzujeme tedy na základě velmi zúženého zorného pole.

Podělím se s vámi o jedno poznání, ke kterému jsem natvrdo došla pod vlivem jedné pro mě velmi těžké situace týkající se mého těla. Ten příběh budu níže okrajově sdílet. Jen zde chci uvést, že je velmi tenká hranice mezi tím, kdy je toto rozpoložení: „Je mi jedno, jak to dopadne“ klíčem k zázraku a tedy klíčem ke konstrukci a kdy je to pastí ega a tedy klíčem k destrukci. To, co rozhoduje, je naše vědomí v tom, ostatně jako vždy.

Nikdo z nás není tělem, ale Vědomím, tím, co oživuje dané tělo, hmotu a tedy i tělo. Jsme všichni jedno Vědomí, které si obléklo aktuálně přes 7 miliard různých těl, s různými jmény a příjmeními a různé role – životy se všemi ději, situacemi a lidmi. Každý jeden z nás je Bůh, Zdroj, Vědomí, Univerzum nebo jak Tomu jinak říkáte, a to bez ohledu na to, jakou roli aktuálně hraje, co si vybral a v jaké fázi této své zvolené cesty aktuálně je.

Když jste v nějaké nepříjemné situaci, můžete velmi snadno rozpoznat, jestli jste v odporu (egu), anebo se vám podařilo docílit klid nitra = nereagování nitra. Pokud v nepříjemné situaci vidíte pouze jeden rozměr té situace, a sice rozměr, který se týká vašeho těla – vnímáte pouze to, že se vás to dotýká, pak jste v egu, v odporu.