Tak jak to vnímám ve fázi cesty, kde se nacházím, platí obojí a vzájemně se to vůbec nevylučuje. Naopak krásně tyto dva principy do sebe zapadají. Vysvětlím.

Jakékoliv chování jiného vůči nám či jakékoliv naše chování, jakákoliv situace, jakákoliv okolnost je pouze energií. Energie neustále kmitá, neustále se mění. Když vše ve hmotě projevené je pouze energií, tak má vše potenciál se neustále měnit. A tedy vše, co se nám děje, není neměnné a naopak se může velice rychle změnit.

V záznamu tohoto živého vysílání naleznete mé povídání k těmto tématům: 1) Občas se doslechnu či si přečtu, že než se někým necháme inspirovat, měli bychom se podívat na jeho život, jak prospívá v životě a na těle. A pokud život inspirátora, kouče atd. je horší než ten náš nebo má zdravotní potíže, pak daný člověk káže vodu, ale sám pije víno. Jaký máte na to názor, Peťo? 2) Starší generace to má těžší, jelikož má více odporů, ty strachy má hluboce zakořeněné oproti mladší generaci. Co si o tom, Peťo, myslíte?

Na tréninku mysli s oblibou lidem říkám něco v tomto smyslu. Zkuste si představit, že sedíte v divadle. Sledujete divadelní hru. Jeden herec hraje chlípníka, druhý herec manžela ňoumu, jedna herečka milenku a současně svědomitou zaměstnankyni a odpovědnou matku. Jiná herečka tam hraje vypočítavou mrchu atd. Odcházíte z divadla a asi málokdo z vás pronese, ať už v duchu nebo nahlas, něco ve smyslu: „Teda to jsem si o tom herci XY nemyslela, že je to takový chlípník“. Nebo „Ten herec XY to je ale pěkný ňouma“. Nebo „To jsem nevěděla, že ta herečka XY je taková vypočítavá mrcha“ atd. Kam tím mířím…

To, že nějaká situace vypadá jako tragédie, nepříjemnost nebo jako dar, je iluze. Oči těla nevidí skutečnost. Jakákoliv situace, ať už navenek vypadá jakkoliv - jako dar nebo jako nepříjemnost, je ve skutečnosti neutrální. A jen my rozhodujeme, zda ta situace bude pro nás znamenat dar anebo tragédii, nepříjemnost. A to tím ...

Jistě jste už mnozí slyšeli nebo četli názor, že když se něčeho bojíme, máme si představit ten nejčernější scénář, který nás napadne a prožít si jej a že to je jedna z nejkratších cest se z toho strachu osvobodit. Možná některé z vás při tom napadlo, stejně tak jako mě před lety, že když si představíte to nejhorší a prožijete si to, že si to tím zhmotníte. A vjel do vás strach z toho, že byste si to zhmotnili a tudíž jste od této metody upustili. A já se nyní k tomu krátce vyjádřím. Zkusím to poskládat do slov. Ten, kterému naskočí myšlenka a na to navazující obava, že si představou toho nejhoršího a prožitkem toho může to nejhorší právě zhmotnit, je ještě stále do určité míry v úrovni mága. Vysvětlím.

S pojmem „Sebeláska“ se mnoho let setkáváme téměř na každém kroku. Za vším je naše míra sebelásky, se všude možně dočtete. Jenže. Tak jako u všeho velmi záleží, v jaké rovině je pojem „Sebeláska“ vnímán. Z mého aktuálního pohledu to vnímám následovně. Většinově je sebeláskou vnímáno sobectví. Vysvětlím. Mnozí lidé se domnívají, že sebeláska znamená, že budu dělat jen věci, které mě neomezují, u kterých se cítím dobře atd. Nebo že budu činit rozhodnutí, které jsou pro mě těmi nejlepšími. Z tohoto nastavení pak vychází naše praxe. Uvedu příklad.