My lidé často nechceme věci, které by byly pro nás, ale chceme ty věci, které si myslíme, že jsou pro nás. Ve skutečnosti je chceme na základě chycení se na ego, ale ego nás nikdy nedovede do pocitu štěstí či naplnění. A pokud jakože dovede, tak dříve či později zjistíme, že jsme si to jen mysleli, ale že to celé byla iluze.

Celé ty stovky životů procházíme přes bolavé zkušenosti vytvořené z ega, aby v nás díky tomu rostla touha chtít ty skutečné, opravdové věci = chtít, aby věci v našem životě byly tak, jak mají být, když bychom to nikterak nemodifikovali naší iluzorní člověčí vůlí (= egem).

„Udržuj stejnou šířku trubky, ani tu šířku nezmenšuj a ani nezvětšuj“. Tak to je věta, kterou ode mě lidé na Trénincích posledních týdnů slyší velmi často.

Nedávno mi psala jedna žena, že již delší čas řeší zánět dutin. Brala prý antibiotika, pak to úplně nedoléčila a opět se s tím potýká. Na druhou stranu má ale prý radost, že po Tréninku mysli se její vnitřek zklidnil, cítí se nejklidněji za hodně dlouhou dobu. Přestala prý tak intenzivně analyzovat vztahy, nechává to plynout, nějak lépe se ji daří zůstávat víc stranou od myšlenek, nezabodávají se prý do ní tolik jako dřív. Já ji odpověděla, a protože si myslím, že odpověď může být přínosná i jiným, posílám ji trochu převyprávěnou v tomto článku.

V záznamu tohoto živého vysílání naleznete mé povídání k těmto otázkám a tématům: 1) Jak rozlišit, kdy krotit jednání svého těla a kdy naopak začít konat tím tělem? A jak zmírnit výčitky z daného konání? 2) Nemoc jako naše zaplacení za pochopení - něco si pochopil(a) a za to platíš?

Dnes se krátce rozepíši o jednom jevu, se kterým se občas setkáme během Tréninku mysli. Ten Trénink mysli je složen z 8 sezení (v případě 2-měsíčního) anebo ze 4 sezení (v případě 1-měsíčního nebo Skupinového).

Téměř všichni v polovině Tréninku pochopí princip celého stavu bez odporu, prožijí si sami na mnoha nepříjemných situacích, které odžili, že skutečně taková „blbost“ jako snížení odporu uvnitř (= změna pohledu) způsobí okamžitou změnu děje dané situace anebo přinejmenším oni se v tom samém ději cítí v síle, už je nic nebolí.

Pak ale u některých nastává fáze tzv. krize. Pokud se tak stane, tak většinou tak v polovině těch sezení. Kdy lidé občas napíší, že jim to nějak najednou zase nejde, že se jim najednou zase nedaří jít do stavu zklidnění uvnitř atd.

A právě k tomuto se nyní krátce vyjádřím, protože si myslím, že to může inspirovat i ty, kteří Tréninkem neprošli nebo zatím neprošli.

V záznamu tohoto živého vysílání naleznete mé povídání k těmto otázkám a tématům: 1) Bylo období v životě, kdy vše plynulo, vše se samo skládalo, běželo jak na drátkách a nyní to drhne. Co dělat, aby se věci znovu rozběhly? 2) Co dělat, když jsme v bezvýchodné situaci, abychom se z toho dostali ven? 3) Proč z hlediska toho, zda si vytvořím v životě destrukci anebo konstrukci, je jedno, jestli je situace příjemná nebo nepříjemná? Proč tvrdím, že z příjemné situace si můžu vytvořit destrukci a naopak z nepříjemné situace si můžu vytvořit konstrukci?

Občas na Tréninku mysli zmíním jeden jev. Ten je spíše nástavbou komplexního Tréninku. Běžně je rozebírán, až pokud lidé potřebují přijít na Doplňující Trénink mysli, jelikož se s ním potkáváme, až když u mnohých situací se dokážeme vědomě vnitřně zklidnit. Je to jakýsi další level prozkoušení stavu bez odporu. A sice zkouška být jinými vnímán jako někdo zlý, emočně nestabilní a přitom tento odsudek unést s vnitřním klidem v sobě, v udržení neutrality. Avšak pozor! Nemluvím tu o tom být agresivní, vůbec!! Nezapomeňte, že to celé vychází z klidu, míru, neutrality v nitru. Ve stavu klidu uvnitř nikdy naše konání není agresivní, nikdy nás nevede ublížit nedejbože fyzicky jinému! To je konání z ega, z rozrušení, ať už je dotyčný v iluzorním klidu (apatii), což je jen maskované rozrušení anebo ve viditelném vnitřním nebo i vnějším rozrušení.