Jiný přístup

Nedávno jsem přes jednoho člověka opět byla konfrontována se svým hlubokým strachem, s vnitřním konfliktem, který mám v sobě, a který se v realitě zhmotňuje určitým stále rádoby stejným či podobným způsobem. A stal se zázrak! Vzpomněla jsem si na vás všechny z Tréninku mysli, jelikož to, co vás učím, jsem sama pro sebe poprvé dokázala v tomto mém hlubokém strachu, který mě tento život svazoval. Já si tím mimo jiné znovu uvědomila jednu věc související s naplněním, hledáním našeho poslání.

V záznamu tohoto živého vysílání naleznete mé povídání k těmto tématům: 1) Jaký je rozdíl mezi Individuálkou a Tréninkem mysli? 2) Co dělat v bezvýchodné situaci? 3) O destruktivním pojetí svobody a že svoboda skutečně není venku, ale uvnitř. A když je uvnitř je i venku. A o tom, v čem spočívá uvnitř 4) Když nám něco činí radost, ne vždy to pochází ze srdce, ale ze strachu a o tom, jak to rozlišit.

Dnes se krátce rozepíši, jak už název článku napovídá, o tom, proč si myslím, že nemáme svobodnou volbu, pokud jednáme ve strachu a tedy, proč si myslím, že většina lidí svobodnou volbu ve většině témat svého života ve skutečnosti nemá.

Aby nastala rovnováha mezi dvěma lidmi ve vztahu za situace, kdy je jeden z nich rozladěn, je potřeba, aby aktuálně slabý projev jednoho prvku u jednoho z nich byl vyvážen projevem opačného prvku toho druhého ve své síle. Abychom však toho byli schopni, je třeba, abychom byli vůči sobě svobodní a neměli na jednání, smýšlení či prožívání toho druhého navázány strachy.

Opravdu vše, co ve svém životě máme, čeho si v něm všímáme, je v něčem naše. Venku totiž nevidíme nic jiného než sebe. A když říkám sebe, myslím tím i tu část, která naše není, jako jsou destruktivní nastavení. Vše, co ve svém životě máme, je to, co jsme si přitáhli, co jsme svým vyzařováním umožnili.

Občas se stane, že na Individuálku nebo Trénink mysli přijde člověk, který není schopen rozpoznat, co cítí v těle anebo bez váhání prohlásí, že se v těle cítí fajn, v pohodě. Když si tento člověk vybaví své vnitřní dítě, velice často jasně vidí, že mezi ním a jeho vnitřním dítětem není nic moc vztah. Dítě si ho nevšímá, nebo se ho dokonce bojí. Dotyčný vůbec neví, jak k němu přistoupit atd. Proč o tom píši. To, že nejsme schopni vnímat, jak se v těle cítíme, anebo jsme jakoby v pohodě, jelikož jsme schopni rozpoznat jenom viditelné rozrušení, souvisí s tím, že nemáme láskyplný vztah se svým vnitřním dítětem. Naše vnitřní dítě je uzamčené, neprojevené, ve strachu.