Jiný přístup

Jste v interakcích s někým, koho „potřebujete“, například vy jako zaměstnanec a zaměstnavatel, vy jako student a vyučující, vy jako občan a úředník, vy jako klient či pacient a lékař či jiný odborník. Možná mnozí znáte ten pocit stažení uvnitř při té interakci. Pak najednou nemáte argumenty, které jste doma u zrcadla měli, cítíte se najednou menší, slabší, váš hlas kolísá, oční kontakt a napřímený postoj se vytrácí atd.

Vy, co mě znáte delší dobu, víte, že jsem si došla k tomu, že to, jaký scénář děje v čemkoliv se nám bude dít, rozhoduje stav uvnitř – zda jste uvnitř stažení či zachováváte stejnou šířku trubky (jak já s oblibou říkám lidem na sezeních :-)). Čím více dokážete zachovat stejnou šířku trubky uvnitř, tím více konstruktivní scénář pro vás a nejen pro vás ale pro všechny zúčastněné se bude v té situaci (interakci) odehrávat.

A teď si povíme, co vám může pomoct ten vnitřní tlak uvnitř sebe snížit.

Když jste v sebelítosti, jste zákonitě uvnitř rozrušení, jelikož nejste nad tou situací. V té situaci jste zapomněli, kým jste. Je třeba si znova uvědomit, kým jste. A to se stane například tím, že si uvědomíte souvislosti, tu situaci, ve které cítíte selítost, si zasadíte do širšího rámce. Avšak nemusí se jednat o nějaký konkrétní rámec, stačí si v té situaci uvědomit, že ta situace není vytržená z kontextu, vše spolu bezpečně souvisí a je v řádu. Nic tedy z toho širšího pohledu není nespravedlivé, podle mě. Vše je vaše, patří k vám a je tou nejlepší situací k tomu, abyste si zas něco uvědomili.
Již po tomto velmi obecném uvědomění můžete pocítit vnitřní zklidnění a obnovení pocitu své kompetentnosti a vaše konání bude přesně odpovídat tomuto vašemu konstruktivnímu nazírání na danou situaci.
A domnívám se, že toto bychom měli učit naše děti. Neochráníte je od nepřízně osudu, nemůžete jim být neustále za zády, ale můžete jim dát do rukou nástroj, v důsledku kterého si poradí v každé situaci.

Kdykoliv nás něco donutí změnit pohled na něco, změní se naše prožívání a tím i naše konání. A děje se to, že se v mozku vyryje cestička. A co jiná situace, ve které to dokážeme, to jiná vyrytá cestička. Avšak každá tato cestička zůstává v mozku osamocená, není spojena s žádnou jinou. Proč? My jsme konali nahodile, bez uvědomování si toho mechanizmu, bez uvědomování si souvislostí, propojenosti.
Avšak pokud jsou ty cestičky osamocené, tak to rovněž znamená, že k nim nevede žádná cesta. A to je důvod, proč si na tuto zkušenost nevzpomeneme, když řešíme další, byť jinak vypadající, nepříjemnou situaci. A pokud v ní rozšíříme pohled, tak opět nahodile. No a u mě na sezení se děje to, že vás povedu tak, abyste si ty jednotlivé cestičky spojili, a nejen to, abyste to vše propojili již s tím, co znáte.  A tím se stane, že snadněji vědomě dokážete tento vám již známý princip aplikovat ve vašem životě ve všech vám nepříjemných situacích.