Jiný přístup

U někoho strategie je plná manipulace a zatím i kdyby si to uvědomoval, je mu to jedno, jak nečestně se chová k jiným. U jiného už dochází k uvidění toho, co dělá, ale ještě si nemůže pomoct. Další už si takto nedovolí konat a tak raději nepoužívá strategii vůbec, protože strategie je pro něj špatná, jelikož ji plně slučuje s manipulací, což je rovněž ego, avšak v obráceném módu. A pak je stav, kdy dospějeme k tomu, že již víme, že strategie neznamená manipulace, jelikož je to jen nástroj, který může být využit čistě anebo manipulativně. Ke stavu v tom posledně zmíněném se nedostaneme jinak než přes přijetí všech předchozích stavů. Přijetí všech předchozích stavů však znamená, že přijmeme odpovědnost za vše, co jsme v těch předchozích stavech napáchali. To se projeví tak, že nám vnitřně nebudou vadit ti, jež se nachází v různých fázích vývoje v tomto tématu.

Slyšeli jste někdy o vnitřní komunikaci či vnitřní řeči?
Produkujeme ji všichni a to neustále. Vnitřní řeč není uvnitř nás vedena pomocí hlasu. Je to spíše jakási zjednodušená a zkratkovitá formulace myšlenek v pojmy. Vyjadřuje náš postoj, který zaujímáme k sobě v dané konkrétní situaci, k chování jiného či k situaci či okolnostem života. Je to tzv. řeč pro sebe, nikdo ji neslyší. A přesto je to podle mě právě ona, která může za vše vnější, co v životě máme či nemáme, jak to dané prožíváme – zda se nám odvíjí v životě konstruktivní či destruktivní děje. Abych byla přesná, není za to odpovědná daná vnitřní řeč, ale my sami. Jelikož my a jedině my, každý jeden z nás určuje, jaký obsah této vnitřní řeči uvnitř nás bude probíhat.
Vysvětlím.

Z jeho úst jsem slyšela, aniž bych mu cokoliv říkala, že díky tomu, co se stalo, vidí věci jinak, dává hodnotu jiným věcem a velmi mu to celé dalo. A to říkal i přesto, že v důsledku toho úrazu má celoživotní omezení. A to je ono. My jsme tu pro vnitřní vývoj, pro stále větší prohlubování sebe a vidění principů ve všem. Tělo tu máme jako nástroj k tomu, aby nám ten vnitřní vývoj pomohlo zprostředkovat. Vše v našem životě je darem.

Když vás v nějaké situaci strhnou emoce (mluvím o stavu uvnitř, nemusí se to nutně projevovat ven), nebo prostě máte pocit, že jedete starého autopilota a neumíte naskočit zpátky na to „jiné“, pamatujte si jediné slovo: vděčnost. Tento prožitek způsobí změnu směru v ději – vaše jiné myšlenky a následné prožívání toho konkrétního, změnu vašeho přístupu k tomu a to ve směru větší konstruktivnosti.

Povím vám jeden svůj příběh. Celý život mě provázel velký strach, že nějakým svým nedopatřením, nějakou svoji chybou někomu blízkému ublížím. A jelikož to byl můj strach, který se mi vyjevil v tomto životě, tak byl i v tomto životě na pořadu k aspoň částečnému zpracování. A já právě díky těmto situacím a díky tomu, že jsem měla sílu v nich to pustit, jsem zažila, jak se okamžitě věci konstruktivně skládají (třeba i našim následným konáním), když do toho konečně nezasahujeme prožitkem – když jsme uvnitř při průchodu tou nepříjemnou situací nehybní. A k tomu vedu i lidi na Individuálkách a „Trénincích“mysli".

„Vaše hrdost by měla být silnější než vaše emoce“. Tato věta ze mě vypadla jako jedna z mých reakcí na povídání jednoho z vás na individuálce. Ač se to nabízí, nešlo o partnerský vztah. Toto je podle mě směr kam míříme všichni ve všech oblastech života, nejen v tom partnerském.

Někoho by mohlo napadnout, že je to směr k chladu, nezájmu, nelásce a možná i pýše. Já si to nemyslím a vysvětlím, jak tu větu: „Naše hrdost má být silnější než naše emoce“ myslím.