Jiný přístup

Pocit prázdna známe všichni. A kdo říká, že ne, tak si myslím, že pěkně kecá. Já ho v tomto životě zažila nesčetněkrát a vždy se opakoval stejný scénář – následovala po něm větší změna v mém životě. Nemuselo se z pohledu cizích očí jednat nutně o velkou změnu, ale byla obrovská minimálně uvnitř mě. A byla to vždy změna k lepšímu, ať už to tak vypadalo hned nebo se to vyjevilo později.

Daný nový automatismus je zautomatizován ve chvíli, kdy vám v dané situaci automaticky naskočí ta jiná myšlenka a vy automaticky jinak reagujete, než jste v dané situaci reagovali dřív. A tato změna obsahu automatismu může být jak konstruktivní tak i destruktivní.
Typický příklad nového automechanismu, který je destruktivní, je nějaké trauma, které proděláte. A vy najednou jednáte destruktivně tam, kde dříve ne. Pokud se tak stane, okolnosti života a v něm předkládané situace vás budou vystavovat tomu samému, byť v jiné barvě a intenzitě, abyste postupně ten automechanismus přepsali. Může vyvstat myšlenka: Taková zbytečná práce. Ale on ten proces není zbytečný, byť se jakoby vracíte v tomto případě do původních automatizmů, už se nevracíte stejní a tak ani ty staronové automatismy nejsou stejné, jsou hlubší, jste v tom uvědomělejší.

Setkávám se s tím, že si lidé myslí, že pro dosažení respektu, úcty se musí něco dělat. A když si to pracně vybudují, tak musí ráno nasadit masku ve smyslu: já ten a ten vážený nebo já ta a ta vážená, vykročit z domu a hrát osm a více hodin divadlo pro svět v domnění, že tak a jedině tak si ten tvrdě vydřený respekt a úctu udrží.

Já si to nemyslím.