Jiný přístup

Když vás v nějaké situaci strhnou emoce (mluvím o stavu uvnitř, nemusí se to nutně projevovat ven), nebo prostě máte pocit, že jedete starého autopilota a neumíte naskočit zpátky na to „jiné“, pamatujte si jediné slovo: vděčnost. Tento prožitek způsobí změnu směru v ději – vaše jiné myšlenky a následné prožívání toho konkrétního, změnu vašeho přístupu k tomu a to ve směru větší konstruktivnosti.

Povím vám jeden svůj příběh. Celý život mě provázel velký strach, že nějakým svým nedopatřením, nějakou svoji chybou někomu blízkému ublížím. A jelikož to byl můj strach, který se mi vyjevil v tomto životě, tak byl i v tomto životě na pořadu k aspoň částečnému zpracování. A já právě díky těmto situacím a díky tomu, že jsem měla sílu v nich to pustit, jsem zažila, jak se okamžitě věci konstruktivně skládají (třeba i našim následným konáním), když do toho konečně nezasahujeme prožitkem – když jsme uvnitř při průchodu tou nepříjemnou situací nehybní. A k tomu vedu i lidi na Individuálkách a „Trénincích“mysli".

„Vaše hrdost by měla být silnější než vaše emoce“. Tato věta ze mě vypadla jako jedna z mých reakcí na povídání jednoho z vás na individuálce. Ač se to nabízí, nešlo o partnerský vztah. Toto je podle mě směr kam míříme všichni ve všech oblastech života, nejen v tom partnerském.

Někoho by mohlo napadnout, že je to směr k chladu, nezájmu, nelásce a možná i pýše. Já si to nemyslím a vysvětlím, jak tu větu: „Naše hrdost má být silnější než naše emoce“ myslím.

Lásku, ten hezký pocit v těle cítíme ne proto, že nám ji někdo dává, ale tím, že mi ji někomu dáváme. Z tohoto důvodu by po zemi nemusel chodit nikdo, kdo by se cítil nemilován, jelikož to, jestli se bude cítit milován nebo ne, není vůbec závislé na jiných.

Jenže.

...to bezpečí, které hledám, to partnerství, ta společnost, blízkost je jen a pouze uvnitř mě. Do míry, do jaké v sobě toto objevím, a tedy začnu si to sama sobě automaticky poskytovat, pak to skutečně přijde i zvenčí. Dříve ne.  A pokud něco zvenčí přijde a bude tyto kvality nabízet, tak přesně do míry, do jaké nejsem já těmito kvalitami naplněna sama zevnitř sebe, přesně do té míry to bude iluze.

...co když to nemá být a nebude jinak? Máš jakoby na vše, co fakt potřebuješ, ne? Vždy se to nějak udělá, vždy ty to nějak uděláš, ne? Co když máš dál rozvíjet odkaz svého manžela a pro tento účel vždy na toto budeš mít prostředky – aby si zaplatila nezbytné zaměstnance, všechny náklady atd., ale co když nedostaneš nic navíc? Když si představíš, že ležíš na smrtelné posteli a už odtud odcházíš, co by bylo pro tebe hodnotnější? – To, že si pokračovala v odkazu svého muže a že Tě to velmi naplňovalo a dávalo smysl, byť finančně sis nemohla vyskakovat anebo to, že si hromadila finance, statky ale neviděla smysl v tom, čemu většinou všichni věnujeme velkou dávku svého času (práci)?“