Jiný přístup

...to bezpečí, které hledám, to partnerství, ta společnost, blízkost je jen a pouze uvnitř mě. Do míry, do jaké v sobě toto objevím, a tedy začnu si to sama sobě automaticky poskytovat, pak to skutečně přijde i zvenčí. Dříve ne.  A pokud něco zvenčí přijde a bude tyto kvality nabízet, tak přesně do míry, do jaké nejsem já těmito kvalitami naplněna sama zevnitř sebe, přesně do té míry to bude iluze.

...co když to nemá být a nebude jinak? Máš jakoby na vše, co fakt potřebuješ, ne? Vždy se to nějak udělá, vždy ty to nějak uděláš, ne? Co když máš dál rozvíjet odkaz svého manžela a pro tento účel vždy na toto budeš mít prostředky – aby si zaplatila nezbytné zaměstnance, všechny náklady atd., ale co když nedostaneš nic navíc? Když si představíš, že ležíš na smrtelné posteli a už odtud odcházíš, co by bylo pro tebe hodnotnější? – To, že si pokračovala v odkazu svého muže a že Tě to velmi naplňovalo a dávalo smysl, byť finančně sis nemohla vyskakovat anebo to, že si hromadila finance, statky ale neviděla smysl v tom, čemu většinou všichni věnujeme velkou dávku svého času (práci)?“

Domnívám se, že k tomu, abych někoho někam vedla, není třeba rozumět tomu obsahu toho, čemu se ten člověk, kterého vedu, věnuje. Je potřeba porozumět tomu člověku. A porozumět tomu člověku podle mě znamená jej přijímat – nerozrušovat se vnitřně nad jeho mínusy a jeho plusy nevychvalovat do nebes.

A čím méně odporu, tím více konstrukce v konání, tím skutečnější vývoj dané situace.

Přístup již bez odporu:  „Ok, je tady tato povinnost, je potřeba udělat to či tamto. Ok. Jdu na to.“ A to celé bez „zbytečných“ myšlenek a plýtvání energie na to, jak je to na nic atd.

Přístup s odporem: „Cože? To je nespravedlivé takto zatěžovat. Jak se tomu můžu vyhnout? Jak to obejít? atd.“

Sebeúcta - ze všech stran se o tom píše, že je to důležité. I já tento pojem ve svých článcích často zmiňuji. Co to ale je?
Tak jak tento pojem chápu já, jedná se o stav, kdy cokoliv vně – jakákoliv příjemná či nepříjemná situace, přívětivý či nepřívětivý člověk, ti nezlepší ani nezhorší pocit ze sebe sama. Zkrátka se Ti nestáhne a ani neroztáhne ta trubka uvnitř tebe, jsi uvnitř bez hnutí, bez reakce. Což ovšem neznamená, že navenek se řádně nevymezíš. A přesně do míry, do jaké to dokážeš být takto vnitřně nehybný, přesně do té míry k sobě chováš skutečnou sebeúctu.

Nedávno jsem slyšela tuto větu: „Někdo tu rodinu řídit musí“ jako reakci na výzvu, že není třeba ty děti neustále na něco upozorňovat a neustále jim sdělovat, co mají a nemají dělat. Příklad: „Neběhej, budeš uřícený“. „Napij se, dlouho si nepil“. „Teď jdi na sluníčko, teď už jdi z něj pryč“ atd. Takže pokud jste ve fázi, kdy to již o sobě víte a už nemáte tedy potřebu to ospravedlňovat tím, že budete navenek či „jen“ uvnitř sebe ty, kteří tolik nekomandují, označovat za nezodpovědné, nesystematické atd., tak pro vás je text níže.