Jiný přístup

Nedávno jsem od jednoho z vás (muže) dostala přes chat velmi zajímavý dotaz. Daný muž dlouhá léta pomáhal jako léčitel, pomáhal jiným lidem harmonizovat energii, čakry atd. a svěřil se mi, že od zhruba roku 2012 cítí, že tato činnost jakoby je čím dál méně potřeba, jakoby lidé byli tomuto způsobu terapie čím dál méně nakloněni, jakoby byli méně duchovní. Psal, že jakoby jeho pohár inspirace, naplnění a smyslu v tom, co dělá, začal vyhasínat.

Mám ve své blízkosti malou holčičku, která mě už před mnoha měsíci inspirovala k sepsání toho článku. Ten konečný impuls, který mě popohnal k akci (napsat tento článek) bylo nedávné individuální sezení s jednou ženou, která se jen tak mimochodem zeptala na svoji malou dceru. Jednalo se o podobný „problém“. Nejspíš těchto dětí kolem nás přibývá (díky Bohu) a ačkoliv je jejich příchod na Zemi neskutečným darem pro rodiče, jejich okolí a celou planetu, na tyto děti je často z pohledu společnosti nahlíženo zcela jinak.

Všichni jsme jen láska, nic jiného. Když jsme všichni láska, pak, když někomu nejsme schopni dát lásku (nesoudit ho, nekritizovat, otevřít se mu, svobodně si vymezovat hranice, dát svobodu, oddat se, pochopit ho, zřít ho, ...), pak ve skutečnosti to není o něm. Není nic špatného na vztahu, kde jsme jak v kleštích, kde se cítíme nesvobodní, nenaplnění, neradostní, znudění, bez vášně a touhy. Není nic špatně na partnerovi, se kterým v takovém vztahu jsme.

Když se setkáte, pocítíte něco jako „návrat domů“. V průběhu setkání vašim tělem prochází velice hustá nepopsatelně krásná energie. Pohled do očí vás krásně bolí a jako magnet vcucne do jakéhosi neomezeného prostoru, ze kterého najednou vidíte všechny zkoušky, radost a žal toho druhého. Současně si uvědomujete, že to všechno znáte, že jsou to i vaše radosti a vaše bolesti. Po celou dobu setkání cítíte maximální (to je slabé slovo) důvěru a oddanost, vedle které, to, co jste nazývali dříve oddaností, najednou zjišťujete, že byla jen závislost.

Před pár dny jsem se setkala s jednou osobou. Toto setkání mně opětovně potvrdilo, jak jsme pro sebe všichni žáky i učiteli současně. A jak je náš život jedinečný a krásný i tím, jak zde potkáváme mnoho z našich blízkých (třeba i hodně dávných). A jaké požehnání je, pokud to jsme již schopni cítit (vědět) právě při těchto našich znovu setkáních, třeba i po velmi dlouhé době.

Tak jak naše omezení (naše bloky) mají mnoho úrovní a po zpracování jednoho se odkryje omezení ještě hlubší a bolestivější, které rovněž čeká na zpracování, tak i my sami máme mnoho rovin. Naše omezení jsou naše úrovně. Čím k hlubším omezením se dostaneme (čím větším omezením čelíme), tím hlouběji jsme zabředli do sebe (tím blíže jsme sobě).

Bylo vám s nějakým kamarádem, členem rodiny, kolegou v práci tak hezky a nyní je vám přítomnost té osoby nepříjemná nebo to až nesnesitelně bolí? Když se sami sebe zeptáte, proč vás najednou ta osoba tak irituje nebo proč vás její přítomnost tak bolí, máte pocit, že víte úplně přesně, co za tím vězí. Dělá nebo udělala chybu. Nedá si říct. Nenechá si poradit. Pro jiné by se rozdala a na sebe nemyslí.

Všichni máme jak nižší, tak i vyšší vědomí. Nižší je založeno na faktu, že jsme ve fyzických tělech, které mají nějaké potřeby. Vyšší je založeno na vědomí, že jsme duše, energie lásky.

Cestou k sobě jdeme jakoby z úrovně do úrovně, kdy každá následující je jakoby vyšší, hlubší, pravdivější. Ona je pravdivější i ta pod ní, avšak jakmile se dotkneme té vyšší, dojde nám, že to pro nás již pravda tak úplně není, že je to ještě jinak, že je to ještě podrobnější, ještě hlubší, ještě širší.

Nedávno jsem se ocitla v jedné situaci, která mě hezky vymáchala v mé nelásce. Ukázala mi, jak moc jsem uzavřená vůči ostatním lidem (vůči sobě). Abych to upřesnila, ta situace mi poodhalila, jak málo jsem otevřená vůči novému oproti tomu, jak bych mohla být. A jaká velká iluze byla myslet si, že jsem otevřená. Byla jsem totiž otevřená jen do maxima toho, co jsem znala. Jak nepokorné bylo myslet si, že mé maximum, je skutečné maximum. Ta situace mi ukázala moje hranice v tomto.

Stává se vám, že víte o nějaké své „neřesti“, nějaké své „slabině“, avšak pokaždé, když vám ji někdo připomene, zmíníte, že ji má i váš sourozenec, dcera, syn či jeden z vašich rodičů? A k tomu podotknete, že to tak v rodině máte.

Jak se přitom cítíte? Cítíte úlevu? Cítíte se hned líp při pomyšlení, že to má i jiný váš blízký?

Velké léčení začíná v okamžiku, kdy ten, kterého házíte do jednoho pytle s vámi, se z té rodinné anamnézy dostává? Když se mění a vy to začínáte pozorovat, jelikož je to již zjevné.