Nedávno jsem vyslechla jeden rozhovor. Jedna z žen povídala o nepříjemném zážitku se svojí rodinou. Ta nepříjemnost spočívala v tom, že se jí jeden z blízkých nezastal s odůvodněním, že to měl udělat, když jsou rodina. A zakončila to útrpným výrazem ublížené, že rodina by měla držet pohromadě. Jakoby říkala, jaký ona je chudák, že tomu tak dle ní v její rodině není.

Chtěla bych popsat pár rádoby obyčejných situací ze života a na nich ukázat jak to, co kritizujeme u druhých (kde povyšujeme či ponižujeme), tím se vzápětí, a v této době velice brzy, stáváme sami. A čím vědomější jsme, tím dříve si všimneme té souvislosti - toho, že jsme udělali nebo děláme něco, co jsme sami u jiného kritizovali. A toto uvědomění mění naše nastavení v tomto, aniž bychom si toho možná povšimli, a my se stáváme v tom tématu soucitnější a chápavější.