Byla jednou jedna žena. V její rodině byl od jejího dětství velký klín. Její rodiče se velmi rozhádali a následně celé roky nebavili s příbuznými jednoho z nich. V tomto vyrůstala. V dospělosti potkala muže, kterého si vzala a se kterým má děti. Jak se později ukázalo, ani on nemá harmonické vztahy ve své rodině. Avšak mnoho let to bylo v nějakých snesitelných mezích. Tyto nevyřešené vztahy se nedávno velmi vyhrotily. Proč o tom píši?

To, o čem budu dnes psát, je založeno na skutečném příběhu jednoho muže.  Ten na individuálce řešil (mimo jiné) i větší materiální hojnost ve svém životě a odvahu realizovat své plány.

Buďte si jisti, že chování jiného, které nás rozrušuje, obsahuje nějaký náš vlastní prvek, který nemáme přijatý. Ve smyslu, že chování jiného v nějaké podobě a intenzitě známe, ať už z tohoto života nebo života minulého. A my v té situaci, ať už z tohoto života nebo z minulého, zůstali v roli oběti (ať už ublíženého či viníka) a nepodařilo se nám v té situaci se postavit do své síly.

Tak jak vše má mnoho rovin, tak i to co se myslí tím pěstovat sebelásku, věnovat se sobě. Často se setkávám s názorem, že si sami sobě projevíme lásku, když si dopřejeme čas na sebe, dáme vanu, dáme nějaký relax atd. A tedy vše, co nám brání mít na sebe čas, tak nám vlastně brání si projevit lásku. Ano, z jedné roviny vnímání to je pravda. Avšak projevy sebelásky mají mnoho rovin a i mnohem hlubší.

Jedna žena na individuálce si chtěla více osvětlit, co má u sebe změnit, aby se ve vztahu cítila více v bezpečí, opečovávaná, aby cítila, že vedle sebe má muže.

Pokud se vám začala vybavovat nějaká situace z minulosti, opakovaně vám připadá na mysl nějaká prožitá zkušenost, nějaký člověk atd., tak to není náhoda. Tyto vybavené situace a lidé jsou pro vás informace, které buď zaregistrujete, nebo ne.