A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.
Petra Jelínková
Jmenuji se Petra Jelínková a vším, co dělám, chci vyprovokovat lidi, aby byli lepšími, aby převzali odpovědnost sami za sebe, vrátili se k sobě a začali dělat věci, které jsou jejich, nebo alespoň způsobem, který je jejich, a dokázali tak velké věci.
Moji podstatu nenajdete v profesním životopise, skrývá se „mezi řádky“ a můžete ji vyčíst z činností, které vykonávám, ze způsobu, jak je vykonávám, a z toho, co říkám a píši.
Ve svém každodenním životě neustále prožívám, že odpovědi na všechny mé otázky, objasnění všeho, co se mi děje, mám uvnitř sebe. A všechny rady od blízkých, přátel, „nepřátel“, články, knihy, náhodně vyslechnuté rozhovory, atd. jsou „jen“ zprostředkovatelé mé vlastní moudrosti. A pokud já mám uvnitř sebe všechnu moudrost, všechny odpovědi, pak i vy!
A čím jsme sobě blíže, tím více těchto svých vlastních informací a podpory jsme schopni zachytit z vnějšku. Navíc, postupně jsme čím dál více schopni toho svého vnitřního rádce, ochraňovatele a přítele vnímat i bez všech těch vnějších pomocníků.
Toto je důvodem:
Obrátila se na mě jedna žena. Od její dcery a dětí odešel manžel. Ten má již nový život daleko od nich. Dle dané ženy zmíněný muž změnil od základů svůj život, práci, podmínky, ve kterých žil, a dle jejich slov vypadá šťastně.
Jakmile si prožijeme, uvědomíme si, že jsme byli sami, bez ohledu na to, kolik lidí bylo kolem nás, a sami jsme nadále a i budeme, bez ohledu na to, s kým budeme, pak teprve dokážeme prožít každý přítomný moment, pak teprve začneme skutečně žít a spolupracovat s jinými. Udá se to, jelikož se jiným lidem poprvé skutečně otevřeme, jelikož se otevřeme sobě.
Nedávno jsem měla rozhovor s jednou ženou. Povídala, že její syn se náhle oženil, má rodinu a k ní již málokdy zavítá. A hlavně, že velmi málo vidí svého vnoučka a že snacha s ní nekomunikuje. U toho si povzdechla, že si vždy tolik zakládala na rodině, že pro rodinu udělala vždy první a poslední, že se vždy tolik snažila, aby rodina byla pohromadě.
Občas zaslechnu názor, že lidé mají přestat čerpat informace, motivaci a inspiraci zvenku a mají začít to vše hledat uvnitř, jelikož tam vše je.
Ano, plné spojení se sebou, nalézání odpovědí, inspirace a povzbuzení přímo zaměřením se do sebe bez pomoci kohokoliv je bod, kam směřujeme všichni, aniž bychom si toho byli mnozí vědomi. Avšak, takovéto spojování se přímo se sebou samým bez prostředníků, bez těch mostů vyžaduje určitou dávku sebeúcty, sebelásky. Jinak řečeno, je třeba být již více vědomý si sebe sama, své síly a mít tak přijato již více svých vlastních “stinných” částí.
Často slýchám otázku: „Jak se zbavit toho strachu? Jak odstranit ty nepříjemné emoce?“ Nijak! Nikdy je neodstraníme. A ani to nechtějme. Ony jsou naše, jsou to naše části, které jsme někdy v minulosti v nejrůznějších situacích zavrhli nebo je uvěznili v sebelítosti.
Nějakou dobu sama se svými strachy „pracuji“ vědomě. A jak zjišťuji, tato má „práce“ se stále prohlubuje. Když se nějaký vynoří, snažím se jej přijímat, co mi jen v dané chvíli jde.
Při přijímání jednoho z těch strachů jsem najednou začala pociťovat vděčnost za to, že to, o co se bojím, že přijdu, já v dané chvíli tady a teď mám.
Ten prožitek vděčnosti mi velmi pomohl plně prožívat přítomnost toho, o co se bojím, že nebudu mít. Přijímání strachu mě tak usadilo do plné přítomnosti.
Často slýchám nebo se dočítám v nejrůznějších článcích a knihách, že nemoc je důsledkem negativního myšlení a prožívání. Já na to mám několik let trochu jiný pohled. Ne rozporný, spíše se na to dívám z jiného úhlu.
Podle mě je nemoc situace. A každá nepříjemná situace je pro nás výzvou. Je to, jako když je nám dáván dárek od někoho, kdo nás miluje celým svým srdcem, kdo nás ochraňuje a kdo za každých okolností má na srdci naše štěstí, pocit naplnění a radost ze života.
Láká mě to, zkusil(a) bych to, ale … Změnil(a) bych to či ono, když bych neměl(a) děti, hypotéku, atd. Znáte to? Asi ano.
Ve skutečnosti máme strach. Bojíme se toho, jak by naše rozhodnutí přijali jiní, bojíme se odmítnutí, bojíme se, abychom neskončili bez příjmů, abychom měli střechu nad hlavou, abychom nebyli sami. Proč se toho všeho bojíme? Máme strach selhat.
Ať už se obava ze selhání projevuje strachem zůstat sám, obavou z nepřijetí či odmítnutí, či strachem existenčním či ze ztráty identity.
„Peťo, Ty jsi takový exhibicionista, to je hrozný!“ Zněla takovým opovržlivým tónem věta, kterou jsem slyšela v dětství od osoby ze širšího okruhu rodiny. Ta věta byla reakce na informaci, že místní noviny otiskují moje úvahy a básničky, a že jsem měla možnost zkusit párkrát moderovat vysílání v rádiu.
Již nevím, zda jsem s tou informací přišla já jako ta malá holka se pochlubit nebo ji pověděl někdo jiný. Každopádně, doteď si pamatuji pocit, který mnou proběhl a stejně tak informaci, kterou jsem si tím poskytla a které jsem uvěřila.
Nedávno jsem měla individuální sezení s jednou ženou. Tématem sezení, jak se ukázalo, byla neschopnost stanovit si hranice a pocit méněcennosti, ze kterého ta zmíněná neschopnost pramenila.
Původ tohoto nízkého sebehodnocení ležel v dětství, a nejspíš ještě dál. V dětství mnohokrát od rodičů nedostala to, co jí bylo jimi slíbeno. Byla trestána za svůj projev. Byla dle rodičů často ta horší, než jiné děti v okolí. Byla často tou, která má být ta rozumnější a má se na úkor jiného svého sourozence uskromnit
