A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.
Petra Jelínková
Jmenuji se Petra Jelínková a vším, co dělám, chci vyprovokovat lidi, aby byli lepšími, aby převzali odpovědnost sami za sebe, vrátili se k sobě a začali dělat věci, které jsou jejich, nebo alespoň způsobem, který je jejich, a dokázali tak velké věci.
Moji podstatu nenajdete v profesním životopise, skrývá se „mezi řádky“ a můžete ji vyčíst z činností, které vykonávám, ze způsobu, jak je vykonávám, a z toho, co říkám a píši.
Ve svém každodenním životě neustále prožívám, že odpovědi na všechny mé otázky, objasnění všeho, co se mi děje, mám uvnitř sebe. A všechny rady od blízkých, přátel, „nepřátel“, články, knihy, náhodně vyslechnuté rozhovory, atd. jsou „jen“ zprostředkovatelé mé vlastní moudrosti. A pokud já mám uvnitř sebe všechnu moudrost, všechny odpovědi, pak i vy!
A čím jsme sobě blíže, tím více těchto svých vlastních informací a podpory jsme schopni zachytit z vnějšku. Navíc, postupně jsme čím dál více schopni toho svého vnitřního rádce, ochraňovatele a přítele vnímat i bez všech těch vnějších pomocníků.
Toto je důvodem:
Občas slyším od lidí větší či menší opovržení nad určitými slunečními znameními zvěrokruhu.
Např. „Ona je „Beran“, to vypovídá o všem.“ „Pana“ není nic moc dobré znamení.“ „Ty jsi „Kozoroh“, to je mi pak jasná ta přízemnost“ Ona či on musí být rodinný typ, když je „Rak“.
Jenže je to mnohem složitější. A toto zjednodušování, které občas zaslechnu, mě vedlo k sepsání tohoto článku.
Chci se s vámi podělit o jedno poznání, které již delší čas zkouším na sobě. Přesněji, které již delší čas jsem životem tlačena aplikovat. A ještě dnes mě to stojí velkou námahu, nemluvě o tom, jak jsem si v tom aplikování toho bránila dříve. A stojí mě to mnohdy velké úsilí to použít, a to i přesto, že stále intenzivněji a hlouběji uvnitř sebe vím, že to jediné pomůže.
Na tomto jsem si ostatně i opakovaně prožila, jak hluboce je v nás zakořeněno, že něco je či funguje nějak. A jak právě toto zakořenění nám brání uvidět a začít žít to, co je možná blíže skutečnosti.
Nedávno jsem zaslechla názor na život jednoho muže. Ten měl nápad, zrealizoval ho a nedopadlo to. Nyní je z pohledu blízkého či vzdáleného okolí hodnocen jako neúspěšný.
Já si při tom uvědomila, jak hluboce je v mnohých z nás zaryto, že když člověk selže, něco se mu nepodaří, že je neúspěšný. Jak hluboce máme v sobě zakořeněný strach ze selhání. Jak hluboce věříme této iluzi, že selhání je něco neúspěšného, něco, čemu bychom se měli vyhnout.
Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta žena povídala o tom, jak se ji v partnerských a pracovních vztazích opakují pořád ty samé potíže a výměnou partnera ani šéfa nemizí. Dodala, že si uvědomuje, že to je o ní a ráda by si to u sebe nějak zpracovala, odpustila, co je potřeba odpustit.
Jedna žena si chtěla na individuálce poskytnout nějakou podporu, nějaký ukazatel, kudy jít dál. Měla pocit, že stojí na místě, že se nijak nevyvíjí. Dlouho cítila, že by se potřebovala ve svém životě pohnout, ale nevěděla jakým směrem, kudy. Pociťovala úzkost a beznaděj.
Po navození pocitu bezpečí se v její vizualizaci objevil jeden z jejich průvodců. Ukázal jí sérii snímků vývoje a života motýla. Od larvy, housenky až po motýla. Zmíněná žena se s nechápavým výrazem v obličeji průvodce dotázala, co jí to má říct o tom, co řeší, jak jí to má podpořit.
Od prvního nádechu tady na Zemi v tomto či jiném životě jsme si tvořili vše, co jsme pak následně v životě měli. Přesněji, netvořili jsme si něco konkrétního, ale náš náboj, to, co jsme vyzařovali, se odrážel v něčem vně, co mělo stejnou vibraci. Podstata tvoření tedy nespočívá v tom, že si tvoříme něco konkrétního, ale v tom, že se nám v životě zhmotňuje v nějaké podobě to, co odpovídá rovině naší vibrace.
Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu.
Ta žena povídala, že by ráda ve svém životě byla ještě nějak užitečná, že má pocit, že nevyužívá plně svůj potenciál. Do této oblasti života si chtěla vnést více světlo a poskytnout si tak bližší informace.
Po navození pocitu bezpečí jí její průvodce v podobě světelné bytosti zavedl na mýtinu, kde stál domek. Byla vybízena, ať zaťuká na dveře toho domku. Otevřela malá asi pětiletá holčička. Jakoby je čekala.
Nedávno jsem měla na individuálce jednoho muže. Ten řešil to, že cítí až paniku v jednom pracovním týmu, který má za úkol nějak nastartovat a zharmonizovat. Chtěl si vnést více jasno do této situace, kterou nyní prožívá a získat od sebe nějakou podporu, návod.
Po navození pocitu bezpečí uviděl vlka, který ležel na zádech. Kousek od něj stáli vzpřímeně jiný vlci a kousek dál celá smečka. Jakmile vlk ležící na zádech ucítil, že ostatní pochopili, že je slabší než oni, postavil se vzpřímeně na nohy.
Jedna žena na individuálce si poskytla odpovědi, které mě inspirovaly k sepsání tohoto článku.
Mluvila o vztazích, že se pořád jakoby točí v kruhu. Popisovala, jak nový partneři vykazují dříve či později podobné prvky, kvůli kterým skončil předchozí vztah. Oproti dřívější době si však nyní již uvědomuje, že je to o ní, že nemůže řešit ty muže, ale sebe a že uvnitř ní je něco neuzdraveného, nepřijatého, co se prostřednictvím těch projevů mužů hlásí o pozornost.
Z ničeho nic mi přišel takový pocit a z toho pocitu se pak vyklubala ohromná vděčnost, že tu můžu dělat práci, kterou dělám, že mám tu čest takto sloužit lidem. Jakoby pocit, že to všechno stálo za to. Pocit, že to všechno před tím, čím jsem prošla a má cesta pokračuje …, mělo svůj vyšší důvod a já můžu cítit po většinu času (jako i teď) tu velkolepost vás všech. Poslední dny to tak intenzivně cítím. Tak moc cítím.
Já ho miluju. „Jinejpřistup“ tím myslím. Je to něco jako moje první dítě, které tu v tomto životě mám.
