Jiný přístup

Uvedu jednoduchý příklad ze života studentů, který si můžete napasovat na jakoukoliv situaci. Student A má stejné znalosti jako student B. Oba nejsou příliš na zkoušku připraveni. Oba se nedostatečně připravili. Student A však patří do té první shora zmíněné skupiny a student B do té druhé výše uvedené skupiny. Student A si plně uvědomuje, že to podělal, že to prostě neumí. Nicméně neprožívá to uvnitř. Je si toho vědom, avšak uvnitř to neprožívá = není uvnitř stažený. Neprožívat něco nepříjemného jde jen v situaci, kdy my vnitřně prožíváme, víme, že ta situace nás nedefinuje a tedy nemění nic na tom, kým jsme. Student A si tedy uvědomuje, že to, že to neumí a bez ohledu toho, jak to dopadne, nemění nic na tom, kým je. Výsledek zkoušky a fakt, že to neumí, zkrátka uvnitř něj nemění pocit ze sebe sama. Tento člověk si u zkoušky vytáhne otázku, nepanikaří, sesbírá vše možné i nemožné, co o tom ví, a vše to u zkoušky prodá. Dostane třeba za A a moc dobře ví, že to není proto, že by byl lepší než jiný, jen se udržel nad situací a neztotožňoval se s ní. V této situaci dostal za A díky své moudrosti a nikoliv díky tomu, co o tom zkoušeném tématu ví. V případě toho druhého studenta B je situace zcela jiná. Student ke zkoušce přichází ve vnitřním stažení. Na tom, jak zkouška dopadne, je závislé to, kým bude a jak se bude cítit.  Tím si zavírá přístup i k tomu málu, co o tom tématu ví.  Takže už k tomu tématu najednou neví nic, má prázdno, vymeteno. Zkoušku třeba nedá anebo jen tak tak. Z důvodu svého stažení a závislosti na té situaci nemohl prodat informace, které o té věci ví. Tedy rozdíl mezi 0 a 100 je tedy velmi jemný. Jde opět o vnitřní nastavení. O to, co je pro oči neviditelné. Ten rozdíl mám před očima u téměř každé ústní zkoušky na výšce, které jsem účastna.

Ten stav, kdy nevíme kudy, zažíváme v různých intenzitách všichni a mnohokrát za život. A kdo tvrdí, že jeho se to netýká, ten kecá, jelikož nikdo z nás není jiný než ostatní. Jen každý z nás má ujitý jiný kus cesty. Já takových mrtvých bodů na cestě měla a nedělám si iluze, že tam už žádné nejsou. Nejde o to, co se nám děje, jelikož každému se něco děje a vždy se něco bude dít. Jde o to, jak se k tomu postavíme. Nemyslím tím ale vnější konání. Mám na mysli vnitřní postavení se k tomu = nás pohled na to. A právě z toho pak to vnější konání. Co myslím tím naším pohledem na věc?

U někoho strategie je plná manipulace a zatím i kdyby si to uvědomoval, je mu to jedno, jak nečestně se chová k jiným. U jiného už dochází k uvidění toho, co dělá, ale ještě si nemůže pomoct. Další už si takto nedovolí konat a tak raději nepoužívá strategii vůbec, protože strategie je pro něj špatná, jelikož ji plně slučuje s manipulací, což je rovněž ego, avšak v obráceném módu. A pak je stav, kdy dospějeme k tomu, že již víme, že strategie neznamená manipulace, jelikož je to jen nástroj, který může být využit čistě anebo manipulativně. Ke stavu v tom posledně zmíněném se nedostaneme jinak než přes přijetí všech předchozích stavů. Přijetí všech předchozích stavů však znamená, že přijmeme odpovědnost za vše, co jsme v těch předchozích stavech napáchali. To se projeví tak, že nám vnitřně nebudou vadit ti, jež se nachází v různých fázích vývoje v tomto tématu.