Když se setkáte, pocítíte něco jako „návrat domů“. V průběhu setkání vašim tělem prochází velice hustá nepopsatelně krásná energie. Pohled do očí vás krásně bolí a jako magnet vcucne do jakéhosi neomezeného prostoru, ze kterého najednou vidíte všechny zkoušky, radost a žal toho druhého. Současně si uvědomujete, že to všechno znáte, že jsou to i vaše radosti a vaše bolesti. Po celou dobu setkání cítíte maximální (to je slabé slovo) důvěru a oddanost, vedle které, to, co jste nazývali dříve oddaností, najednou zjišťujete, že byla jen závislost.

Chci se s vámi podělit o jedno poznání, které již delší čas zkouším na sobě. Přesněji, které již delší čas jsem životem tlačena aplikovat. A ještě dnes mě to stojí velkou námahu, nemluvě o tom, jak jsem si v tom aplikování toho bránila dříve. A stojí mě to mnohdy velké úsilí to použít, a to i přesto, že stále intenzivněji a hlouběji uvnitř sebe vím, že to jediné pomůže.

Na tomto jsem si ostatně i opakovaně prožila, jak hluboce je v nás zakořeněno, že něco je či funguje nějak. A jak právě toto zakořenění nám brání uvidět a začít žít to, co je možná blíže skutečnosti.