Chci se s vámi podělit o jedno poznání, které již delší čas zkouším na sobě. Přesněji, které již delší čas jsem životem tlačena aplikovat. A ještě dnes mě to stojí velkou námahu, nemluvě o tom, jak jsem si v tom aplikování toho bránila dříve. A stojí mě to mnohdy velké úsilí to použít, a to i přesto, že stále intenzivněji a hlouběji uvnitř sebe vím, že to jediné pomůže.

Na tomto jsem si ostatně i opakovaně prožila, jak hluboce je v nás zakořeněno, že něco je či funguje nějak. A jak právě toto zakořenění nám brání uvidět a začít žít to, co je možná blíže skutečnosti.

Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta řešila svůj věk a v té souvislosti to, že dosud nemá děti, které by tolik chtěla. K tomuto tématu si chtěla poskytnout bližší informace.

Po ukotvení a navození pocitu bezpečí k ní v rámci vizualizace přišel jeden z průvodců. Zeptala se, zda by ji mohl pomoci pochopit, proč se jí to tak děje a zda by jí mohl pomoci něco uvnitř sebe změnit. Průvodce pokývl a v ten okamžik viděla sebe jako malou holčičku z tohoto života. Stačil krátký obraz z jejího dětství a ona se rozplakala a v slzách pověděla, že to chápe.