V létě jsem vyjela na kole na jednu takovou kopcovitou vyjížďku. Během toho výletu jsem si znovu, avšak jinou formou, něco již z toho pro sebe objeveného uvědomila. A co to bylo, popíši v tomto článku.

Když jsem se během jízdy na kole zadívala do dáli, jak velký kus toho kopce mám před sebou, jelo se mi tíž, měla jsem chuť to vzdát, každé šlápnutí do kopce mi přišlo malé, nepatrné, měla jsem pocit, že se neposouvám atd.

Milovaní lidé,

další krásný rok je téměř za námi. Pro mě byl velmi náročný, avšak právě tím i velmi štědrý. Vše má rub i líc :-)

Situace, které jsem prožívala, a které mě velmi rozrušovaly, se oproti dřívějším letům netýkaly základních životních podmínek jako osobní a rodinný život, pracovní směřování. Naopak, tam jsem nacházela podporu a zázemí. Jednalo se o jednorázové situace (zdánlivě nikam nezapadající, zdánlivě nahodilé a nesouvisející). Ty všechny mě však umožnily setkat se se svými velmi hlubokými zraněními, na které uzrál čas k uzdravení.