Odmala jsem cítila, co si lidé myslí, co sledují tím, co říkají, nebo jestli to, na co se ptají, je to, na co chtějí znát odpověď anebo tím sledují něco jiného – nějaký skrytý záměr. A ten záměr si buď uvědomovali, nebo ne. Mě to strašně vnitřně popuzovalo, rozčilovalo. Říkala jsem si vnitřně něco ve smyslu: „Jestli si myslí, že jsem tak blbá, že to nevidím.“ Spolu s tímto jsem sledovala, že tuto schopnost jako já – vnímat skryté záměry jiných lidí, má mnoho lidí. Podle mě k ní máme všichni přístup. Jen někteří jsou schopni již tyto jemnohmotnější informace z jiných lidí zachytit (věřit jim) a někteří zatím ne. Vnímala jsem, že mnozí lidé, kteří ať už vědomě či nevědomě uměli číst z pole, dávali těm lidem to, co cítili, že chtějí, byť pak za zády sdělovali o dotčených nebo k určitým věcem něco zcela jiného, než jak před nimi prezentovali. Nějak jsem totiž cítila, že je falešný (ze strachu) ten přístup, kdy lidem z důvodu svého vlastního prospěchu dáme či povíme to, co cítíme, že chtějí či chtějí slyšet (byť je to podpoří, pohladí). Avšak současně že je falešný (ze strachu) i můj přístup, kdy mě to vnitřně rozrušuje a naschvál daným lidem nedám, co chtějí anebo dokonce jdu do „protivky“ (a dělám pravý opak toho, co chtějí), jelikož mě ta jejich (byť nevědomá) manipulace, kdy za tím, co říkají či dělají, sledují jiný záměr, než který prezentují, uráží či se mě jinak dotýká. Ale celý dosavadní život jsem tak nějak cítila, že není dobře ani jedno. Jen jsem nevěděla, jaká je ta cesta, neznala jsem ten most – tu jemnou nuanci.