Nedávno jsem měla na individuálce jednu ženu. Ta řešila svůj věk a v té souvislosti to, že dosud nemá děti, které by tolik chtěla. K tomuto tématu si chtěla poskytnout bližší informace.

Po ukotvení a navození pocitu bezpečí k ní v rámci vizualizace přišel jeden z průvodců. Zeptala se, zda by ji mohl pomoci pochopit, proč se jí to tak děje a zda by jí mohl pomoci něco uvnitř sebe změnit. Průvodce pokývl a v ten okamžik viděla sebe jako malou holčičku z tohoto života. Stačil krátký obraz z jejího dětství a ona se rozplakala a v slzách pověděla, že to chápe.

Nedávno jsem vyslechla jeden rozhovor. Jedna z žen povídala o nepříjemném zážitku se svojí rodinou. Ta nepříjemnost spočívala v tom, že se jí jeden z blízkých nezastal s odůvodněním, že to měl udělat, když jsou rodina. A zakončila to útrpným výrazem ublížené, že rodina by měla držet pohromadě. Jakoby říkala, jaký ona je chudák, že tomu tak dle ní v její rodině není.