Mám sen, že každý z nás
bude dělat to, v čem co nejvíce projeví sebe

A bude tak naplněný, překročí svůj stín a pochopí, že celou tu dobu nehledal nic víc či míň než odvahu přijmout, že je součástí něčeho většího, než je on sám.

Petra Jelínková

Jmenuji se Petra Jelínková a vším, co dělám, chci vyprovokovat lidi, aby byli lepšími, aby převzali odpovědnost sami za sebe, vrátili se k sobě a začali dělat věci, které jsou jejich, nebo alespoň způsobem, který je jejich, a dokázali tak velké věci.

Moji podstatu nenajdete v profesním životopise, skrývá se „mezi řádky“ a můžete ji vyčíst z činností, které vykonávám, ze způsobu, jak je vykonávám, a z toho, co říkám a píši.

Když se odkryje to, co je v lidech skryto, odhalí se jim to, kdo jsou, a tím tak, co skutečně chtějí. Toto je velký krok k tomu, aby odhalili svůj potenciál, projevili ho a zbavili se tak omezení, do kterého se sami uvěznili, a byli spokojenější.

Toto mé přesvědčení je důvodem,


Co chce říct tělo, které v dospělosti roste

Právě jsem se po delší době setkala s jedním rodinným přítelem. Je to nějaký rok, co mu doktoři zjistili, že má narušený růstový hormon. Navenek se to projevuje tak, že se mu zvětšují ruce, chodidla, hlava,… Bere denně prášky, aby růst nepokračoval.

Ano, odborníci zjistili z jejich pohledu příčinu a nasadili jimi ověřený způsob léčby. Co když je to celé mnohem komplexnější?

To, co cítím, pochází ze srdce nebo ze strachu?

Nedávno jsem se v jedné pro mě těžší věci rozhodla, že se postavím za sebe, že budu čestná a povím, jak to cítím. A to i přesto, že jsem měla strach, co na to ta druhá osoba.  Nějak jsem nemohla už jinak. Plně jsem si uvědomovala, že když se zachovám jinak, než jak cítím, budu ve lži a ničemu, sobě ani dotyčnému nepomůžu, byť by se to tak navenek mohlo zdát.

Stalo se, že už v průběhu vymezování těchto hranic já cítila úlevu, radost, osvobození. Věděla jsem, že jsem to zvládla, že jsem se rozhodla ze srdce a cítila jsem, že jsem udělala velký krok.

Já taky neumím psát

Často slyším od různých lidí, že by dělali to či ono, avšak že na to nemají nadání, že jiní jsou v tom lepší a mnoho jiných důvodů.

Pokud by tomu tak bylo a nemohli bychom dělat to, co máme rádi jen proto, že to neumíme dost dobře, nebo že něco, co k tomu potřebujeme, neovládáme, pak ani já bych nemohla psát články, mít tu „drzost“ je šířit a už vůbec napsat knihu. Ale děje se to.

Autentičnost jako poslání nás všech

Nedávno jsem se bavila s jedním mi blízkým člověkem. Zrovna se mi vyklubal na povrch jeden můj strach a mě strhly emoce s ním přicházející. V té souvislosti se mě ta osoba zeptala, jak můžu psát, mít individuálky s lidmi, vést semináře, vše s tématikou osobního rozvoje, svobody, omezení, strachů a lásky, když sama mám pořád nějaké strachy.

Já odpověděla a cítím, že v tom je nějaká informace (s tímto tématem třeba vůbec nesouvisející) i pro některé z vás.

Potřeba pomoci jako projev našeho strachu

Nedávno jsem byla svědkem jedné diskuze. Jedna osoba v mém okolí prohlásila, že se jí jedna nám společná známá „nezdá“, že má zcela jistě nějaké trápení a že si s ní tedy musí popovídat. Dodala, že daná osoba má kolem sebe lidi, kteří ji nejsou schopni naslouchat, a že oni jsou takoví a makoví a že ona sama již jednou „zasahovala“ v jiné situaci té dané osoby a trochu to zklidnila. Celé to bylo proneseno s takovou tíhou, kterou si tato prohlašující osoba jakože brala na svá bedra.

Nechuť k něčemu jako signál odejít nebo zůstat?

Jeden známý se mnou vedl rozhovor na téma rozlišení, co je cesta srdce a co cesta strachu. Uváděl, že lidé mnohdy nejsou schopni rozlišit cestu srdce od strachu. A položil otázku, kde je u nechutě k něčemu ta hranice, kdy je to signál od daného odejít, a kdy je to signál nějakého našeho strachu, který je třeba zpracovat.

Já se vyjádřila a chci se s vámi o to mé vyjádření podělit. Podělit o to, jak tu zmíněnou otázku nyní ve své fázi vývoje vnímám já.

Svoboda nastane, až se pustíme

Nějak žijete, ale uvnitř sebe cítíte, že to není úplně ono. Když se na to podíváte zvenčí, nic vám nechybí a přeci máte pocit, že vám chybí vše. Začnete přemýšlet, v hlavě přemítat, co byste mohli udělat, jak to udělat, co vlastně vám na tom vašem životě vadí. Všechny tyto úvahy končí vždy stejně, a to pouze v hlavě. Jsme pořád tam, kde jsme, žijeme to, co žijeme. Veškeré úvahy o tom, co by se dalo, končí tím, že to nejde, protože …., nebo až ….. Znáte to?

Pusťte to!

Co tím myslím?

Je lepší učit se láskou nebo strachem?

Nějakou dobu vedu s jedním člověkem, kterého si nesmírně vážím, diskuzi na téma učení se láskou nebo překážkami (strachem).

Ten dotyčný se mi často zmíní, že už má plné zuby učit se překážkami, že toho už v životě zažil dost a že se chce učit už jen láskou.

Já jsem z postoje tohoto člověka cítila nepokoru, obelhávání sebe a snahu vyhnout se sobě, svým strachům, svým výzvám. Avšak, byl to delší čas jen pocit, který jsem neuměla dát do slov.

Přihlásit se k odběru RSS kanál